Deníček jedné slušné úchylačky

Chtěla jsem začít psát už v týdnu, naštvaně. Každej den jsem to ale přepisovala, až jsem to uplně smazala. Prostě... tajný setkání žádný nebylo. V pátek se uvidíme, snad na docela dlouho, i když nouzovje stav byl prodloužen až do 17.5. jsem zvědavá, jaký to bude.  Vůbec nevím, co od toho teď čekat. Netěším se, nebojím, jsem jen zvědavá, co přijde. Už si skoro ani nemáme o čem psát. Vždy mě něčím naštve, takže ani nemam chuť nějaký téma rozvíjet, a on se sám nerozepisuje. Nemam chuť fantazírovat a plánovat něco, co se nestane. Musim první mít jistotu, že se to může stát. Už toho padlo tolik, že mi to nedovolí se těšit moc dlouho dopředu. Včera jsme se domluvili (on to chtěl) že si kolem oběda zavoláme přes videohovor, abysme se viděli. Docela jsem se na to i těšila. Psala jsem mu, ať mi tedy ráno dá vědět čas, kdy bude volat, abych se přizpůsobila s vařením oběda. Ráno psal jen neutrální zprávy, nic k videohovoru. V 11:30 jsem to nevydržela a zeptala se ho jak to vidí, kdy teda b...

Ve čtvrtek jsme se s tim Mým viděli. Potají, na půl hodiny. Přijela jsem k němu a šli jsme k prameni u lesa pro vodu.  Byla jsem ráda, že ho vidím, ale zamilovanost je pryč, a nejistota před náma mi nedovolila se uvolnit a jen tak si to užít. Objala jsem ho, dali jsme si pusu, šli ruku v ruce. Tak jsem to cítila správně. Nevinný "rande". Bylo horko. Já si vyhrnula rifle, a měla jsem jen tílko a rozeplou košili s krátkým rukávem. On přišel ve dvou tričkách a bundě. Divila jsem se, ale pak mi řekl, že to spodní tričko je pro mě :) proto byl tak navlečenej, aby se trochu zapotil a já ho pak měla kousek u sebe, než se znova uvidíme. Funguje to. Mám ho v posteli a furt po něm voní. Když jsem odjela, napsal mi, že jsem byla smutná. Samozřejmě že byla. Musela jsem se držet, abych mu vše znovu nevyčetla. Napsala jsem asi 5 dlouhých zpráv a vždy je zase smazala. K ničemu by to nebylo, jen bych mu ublížila. Večer mi psal, že o mě mluvil s rodiči, a do konce nouzového stavu se uvidím...

Přepla jsem. Je zvláštní, že se člověk může vědomě rozhodnout, že se mu nějaký pocity nelíbí, a dobrovolně se jich vzdát. Vždy to má samozřejmě následky, se kterýma je potřeba počítat. Minule jsem psala naštvaná. Dnes už jsem klidná. Nic se nezměnilo. Jen já "přepla." Neznamená to, že bych se vzdala svýho vztahu. Jen jsem se vzdala toho trápení. Ukončila jsem "zamilovanost". Od přepnutí jsme měli dva videohovory. Snažím se naučit odezírat mu ze rtů. Myslela jsem, že to bude jednodušší, ale my si klidně pustíme kameru, a jen se na sebe usmíváme :) Je to zvláštní. Naživo by nám to ani nepřišlo, prostě bysme se navzájem dotýkali a líbali. Takhle jsme se mohli jen dívat. A to ještě tak blbě, že když se jeden chtěl druhýmu dívat do očí, tak ten druhý ho nevidí (musí se dívat do kamery). První videohovor jsem se ho ptala, co vše sázeli na zahrádce, a to vyjmenovávání zeleniny a bylinek bylo první, kdy jsem vážně mohla trénovat odezírání. Tak jsme podruhé zkusili jen ...

18 dní jsme se neviděli. Sice je od pondělka 16.3. nařízená izolace, ale ani jeden z nás neni nemocnej a nejsme v oblasti se zakázaným pohybem. Takže kdybysme chtěli, vidět se můžeme. (Ať už v rouškách, s dezinfekcí na ruce a na chvíli, nebo se rozhodnout strávit izolaci spolu u mě nebo u něj, bez roušek.) Já chtěla, a mohla jsem i přijet. Kdykoliv. On ale tvrdí, že kvůli rodičům se vidět nemůžeme. Už mi přijde, že se na ně jen vymlouvá. Možná má opravdu přísnou výchovu jak říká, a rodiče ho nikam nepouštěj. Nicméně pak mi pošle fotku z tramvaje nebo z lesa, jak jde nakoupit nebo za babičkou... Já v tom vidim příležitosti, že jsme se mohli vidět klidně potají. Kdyby chtěl. Píše mi, jak mě hrozně chce vidět, mít u sebe, jak by bylo fajn kdyby mohl být se mnou... ale pak dodá, že to teď nejde. JDE! Když člověk chce, tak jde všechno! Dokud jsem v sobě měla uložený pevný datum kdy se uvidíme, tak se to dalo vydržet. Prostě jsem se těšila na ten den a "hybernovala". Pak ale i ...

Už je to 14 dní, co jsme se viděli naposledy. Kvůli tomu blbýmu viru, kterej ale v životě spousty lidí má svůj smysl. Díky němu nemusel do školy. Díky němu bude svět uplně jinej, než jsme byli dosud zvyklí. Díky němu je spousta času, ale... nemůžeme být spolu. Začala jsem psát. Kupodivu víc píšu básničky, protože rychleji vystihnou emoční stav. Ale díky tomu, že si i píšeme a tím se stále víc poznáváme, napsala jsem i jednu povídku a další mám nedokončenou v hlavě. I kyž vím, že co napíšu to už se nestane, rozhodla jsem se psát. Nevím co bude... a nechci o to přijít. Však bude ještě dost dalších zajímavých možností, co spolu prožít :) Zatím sem dám jen básničku, později možná i tu povídku, pokud nebude co psát z reality. V realitě se toho moc neděje teď Možná jen pár zvláštních náhod - třeba že se na BDSMlife objevil kluk ze stejnýho města a ve stejným znamení jako ten můj a má slabost pro spank, jen je o 10 let starší než ten můj (ale furt mladší než já :) ) a působí docela sympat...

Tak nám do setkání vstoupil další problém. Když už se zdálo, že koronavirus je tu pro nás, abysme se mohli víc vídat, tak najednou je to opačně. V úterý jsme se měli vidět, ale od pondělka je v ČR zákaz volného pohybu, a dokonce uzavřeli vesnice s kritickým stavem, což je jen pár kilometrů od mé vesnice. Dokonce znám lidi, co bydlí v těsným sousedství, a byla jsem s nima v kontaktu. Hrozně ho chci vidět. Až do poledne jsem na něj trošku tlačila, aby mi napsal kdy přesně se uvidíme. Zdálo se, že to záleží jen na jeho tátovi. Jak jsem ale četla zprávy, rozhodla jsem se, s bolestí u srdce, že to setkání odložíme do dalšího týdne, kdy má končit karanténa. Nechci ohrozit ani jeho (či jeho okolí), ani babičku s dědou, se kterýma bydlím. Asi by to taky neudělalo moc dojem na jeho rodiče, kdybych ho sobecky chtěla vidět i přes ty okolnosti. Věřím, že to čekání bude mít smysl. Pak si to vynahradíme. Kdysi jsem mu psala, že s ním nechci mít sex, pokud nebudu vědět, že se uvidíme často. Že na...

Stalo se to. Je sedmým klukem v mým životě, se kterým jsem měla sex. Druhým, za posledních 14 let. Přijela jsem k němu domů, došel si pro mě k autu. Na sobě jen pantofle, tepláky a flanelovou košili, zastrčenou za pasem. Připomělo mi to dobu, kdy jsem se smála chlapům ze vzpírárny co to nosej za hadry. Ale ani mi to nevadilo, jen tu košili jsem mu musela co nejdřív vytáhnout ven :D Udělal mi kafe v konvičce. Ráda se dívám, jak něco dělá. Má svůj typ chůze i pohybu a asi už bych ho podle toho i poznala. Jeho brácha teprve snídal, pak ale odešel a měli jsme celý dům pro sebe. Konečně jsem viděla i jeho pokoj. Na skříni měl na háčcích pověšenou pěknou sbírku pásků, dost jich bylo kožených. Další kožený pásky měl stočený na stole. Vím, že on má slabost spíš pro přezky, a výprask si zatím ani neumí představit, že by dával rukou, natož páskem. Ale času dost... jednou se ta sbírka bude určitě hodit. Na stropě měl dvě očka v hmoždinkách. Sice mi pak ukázal co na nich viselo (hračky) ale má...