Deníček jedné slušné úchylačky

 V sobotu měli chlapi závody. Jako trenérka jsem tam byla jednou z mála žen, což jsem si vlastně uvědomila až ve chvíli, kdy jsme po závodech seděli v pizzerii u stolu, kde bylo 8 našich chlapů a já :)  Bylo tam hodně nových lidí, který jsem buď viděla poprvé v životě, nebo si na ně nevzpomínám. Jeden kluk vždy když šel kolem mě, tak se mi díval dlouho do očí a usmíval se. Nechápala jsem proč, jako by mě znal nebo sváděl. Po závodech jsem zjistila, že mě fakt znal. Nevím, jestli jsme se naživo potkali už někdy předtím, ale psali jsme si na instagramu, docela odvážně. Alespoň už to není anonym :) Má krásnou manželku, ale podle toho, co jsme si psali, tak by mě bral(i) do trojky :D kdyby se to někdy někde zvrhlo. No, a na to, že je to on jsem přišla tak, že jeden z jeho týmu má na ruce stejný tetování jako Zlej ze sna. Přišlo mi to divný, protože to neni něco, co by chtěl každej. Stejný tetování, stejný místo. Hledala jsem jak se jmenuje, abych Zlýmu ze sna poslala jeho fotku. Nic jsem s

 Tento týden bylo další soustředění, kam jsem už ale jen párkrát zajela zatrénovat, nebydlela jsem tam. V úterý odpoledne poprvé. Když jsem vstoupila do budovy, hned naproti mě na schodišti stál kluk, kterej když se na mě podíval, způsobil, že už jsem nevnímala těch dalších 20 lidí kolem. V té chvíli jsem ani nevěděla, jestli se mi líbí. Uhnula jsem očima, a obcházela ho po tom schodišti. I když jsem byla tak metr od něj, měla jsem pocit, jako bych se ho dotýkala. Když jsem odcházela z tatami po konci tréninku, stál kousek od schodů kudy jsem procházela. On se nepral, byl jen v hledišti. Zase jsem jeho přítomnost cítila až moc blízko. Chtěla jsem se na něj podívat pořádně, ale nešlo to. Člověk si v takové chvíli může stokrát říkat že o nic nejde, a stejně je nervózní. Těšila jsem se na středu, kdy jsem tam jela už dopoledne. Dopolední trénink nebyl, což mi nikdo neřekl, tak jsem tam jen byla dýl. Zase se mi párkrát stalo to, co v úterý. Procházela jsem před ním, když jsem se šla podíva

 Soustředění je za mnou. Týden se stejnýma lidma udělal svý. Stala jsem se takovou pozorovatelkou shora. Dívala jsem se na vlastní reakce, myšlenky, emoce, a jen jsem se tomu usmívala.  Jedno moje já bylo rozumný a jen sledovalo. Druhý já se chtělo bavit jako puberťačka a bylo zklamaný, že zůstává jen u slov. Dva, vlastně tři večery se víc pilo. Znam svoji míru. Končím, když jsem ve stavu, že se hrozně chci líbat a tlumím to instinktivně tím, že se koušu do prstů nebo ruky a jazyk tlačím na tu ruku nebo jen tak o patro. Dva z kluků se mohli "stát obětí." Oba ale byli ve správný čas na špatném místě. Jeden by podle řečí, co mi "tlumočili" další kluci, když on se koukal do země a mlčel, asi šel svýst. Musela bych ale být aktivní.  Takhle zpětně si říkám, proč bych do toho vůbec  šla? Je menší než já, lehčí, sice silnější a dobrej judista, ale vlastně se mi ani moc nelíbí. Jen jeho povaha a úchylnost se mi líbí... a našla jsem si i pár detailů (brada, oči, zajímavý tet