Deníček jedné slušné úchylačky

Začala jsem psát další povídku. O jednom z nich. Je to takovej zvláštní stav, těch pár dní, kdy píšu. Často jsem duchem nepřítomná, zamyšlená, a když se mě někdo zeptá na co myslím, teprv si uvědomím, že si většinu dne představuju erotický situace s dotyčným. Že se vlastně při jakékoliv činnosti těším, až se dostanu k papíru nebo počítači, a budu "s ním." Tvořit a u toho prožívat fantazii. Opět mám před sebou dobu stresujícího učení, tak možná už se to začalo projevovat. Budu si muset naplánovat psaní povídky za odměnu :)

Dnes jsem náhodou potkala, po kdo ví kolika letech, kamaráda, o kterém kdysi dáávno vznikla má druhá nejdelší erotická povídka. Nechápala jsem, ale bylo to hrozně silný setkání. Měl s sebou přítelkyni se kterou teď žije a je šťastný. Nějak jsem ji moc nevnímala, a musela jsem ho obejmout. Nepamatuju si, kdy jsem někdy tak silně cítila, že potřebuju dotyčnýho opravdu obejmout. Když jsme se tehdy potkávali, a chodili spolu na vandry, tak jsme si při pozdravu asi ani nepodávali ruku. A teď? Proč to bylo tak silný? Celou dobu, co jsem si s ním povídala, jsem měla chuť ho znova obejmout, zařvat si, zajásat že ho zas vidím. Uvnitř mě se to smálo nahlas štěstím. A měla jsem pocit, že i on mě tak rád vidí. Kdysi to mezi nama jiskřilo, inspirace pro psaní bylo víc než dost (slova, náznaky, pohledy). Ale vše v rámci počestnosti, protože byl zadaný. A vážím si toho, že je zásadový a přítelkyni by nikdy nepodvedl. A když jsem jeho přítelkyni tehdy poznala, skoro jsem se styděla i za ty fantazie.

Dnešek byl zvláštní. Mám celej víkend volnej, zkoušky úspěšně za sebou a konečně nemusím nikam spěchat. Do poslední chvíle jsem nevěděla, jak si ho rozvrhnout. Věděla jsem kde chci být, proč tam chci být, ale nevěděla jsem kdy. Nakonec to možná bylo jedno. Jak jsem psala, že se mi díky jednomu klukovi začali líbit dva další, tak přiznám, že vlastně tři. Tolik chlapů najednou se mi snad ještě nikdy nelíbilo. No a dnes jsem dva z nich na chvíli viděla. Trošku mě zklamalo že to byl jen takovej krátkej moment. Trošku mě překvapilo, že mi zas přišli o dost hezčí a přitažlivější, než jsem si pamatovala. A bohužel nepřekvapilo, že jsem pro ně furt tak nějak "vzduch". Mam chuť vyhledávat okamžiky, kdy je můžu vidět, ale nechci se ze vzduchu stát hurikánem, před kterým budou utíkat. Takže se otáčím. Ode dnes si zakazuju vyhledávat cokoliv, co se jich týká. Přesto můj život už teď dost změnili. V mé hlavě. Možná nakonec karty co jsem si vykládala měly pravdu. I když to není reálně

Moc by mě zajímalo, co se to vlastně stane. Jak je možný, že někdo, koho znám dlouho, mě začne přitahovat? I když ho znám jen od vidění, najednou mi přeskočí v hlavě, a je to tu.  Kdyby to alespoň bylo oboustranný, ale takhle? Nic se nezměnilo přece. Dokonce v té chvíli co se to stalo, jsem ho ani neviděla osobně. Tak proč? Proč on? Proč i ti další dva, nebo dokonce tři? Před dvouma měsícema nic a teď přemýšlim, jestli se snažit je pustit z hlavy, nebo poznávat, a přijít na to, PROČ mi je život předhodil pod nohy. Nějakej důvod tam přece být musí. Že by JUDO? K tomu už jsem dostala i druhý impuls, tak možná. Ale nebude to všechno. Musí mít ještě nějakou úlohu. Zdá se, že pasivní. Takže se ani nemusí dozvědět, že mě někdy přitahovali a byli součástí úchylných fantazií. Musím na to přijít sama. Možná zítra :)

Jsou ještě muži lovci? Nebo už opravdu silný ženský nemaj jinou možnost, než vymyslet manipulační hru, jak chlapa sbalit a nechat mu pocit, že on sbalil ju? Doteď si pamatuju situaci, kdy mě hrozně přitahoval jeden kluk. Zahodila jsem mu tehdy krabičku cigaret mezi lidi a vtáhla ho na parket, i když říkal že netancuje. Ten večer k ničemu nedošlo, jen jsme tancovali. Byla jsem zadaná. V té chvíli jsem si ale uvědomila, že můj vztah byl dávno mrtvý. Rozešla jsem se. O pár dní později měl ten nový přijít ke mě, opravit mi počítač, a já si napsala do deníčku - dnes se poprvé políbíme. On začne. Večer k tomu opravdu došlo. Stála jsem u zdi, on se přiblížil a políbil mě. Byl z toho poměrně dlouhej, vážnej vztah. Dokonce si mě chtěl vzít. Ale kdybych tehdy nic neudělala, odvážil by se? Získal by si mě i tak? Kdyby se ten večer neodvážil k prvnímu polibku, pravděpodobně by mě ztratil. Moc důvodů, proč někoho nenápadně pozvat na návštěvu, se zas vymyslet nedá. Lovec přece neloví slovy, ale či

Mám před sebou dvě těžký zkoušky ve škole. Učím se po večerech, kdy se líp soustředím. Čas docela tlačí. Vždy když to takhle mám, tak mě stres dostává do kreativního stavu, a taky ve mě probouzí touhy po sexu, erotice, divokosti. Je to taková moje droga :) Nejlepší by bylo mít teď po ruce chlapa, kterýho bych mohla svýst. Vytrhnout ho z jeho práce, vybouřit se, a pak se znovu soustředit na svý učení. Nebo třeba učení nechat na další den ... O víkendu jsem někam jela. A když jsem jela zpět, tak mě to hrozně táhlo do vesničky, kde bydlej aktéři mé povídky. Věděla jsem, že tam tou dobou stejně asi nebudou, a vlastně by to bylo spíš dobře. Táhlo mě to do toho místa. Podívat se, jak to tam vypadá, jak vypadá tvrz, která mě popostrčila k námětu na prostředí povídky. Prožít si to. Fotky jsem si už samozřejmě našla, ale stejně jako lidi, aj místa maj atmosféru, která z fotek vidět nejde. Podle navigace to z místa, kde jsem stála bylo blíž, než ke mě domů. Kvůli zkouškám jsem se ale rozhodla

V životě se dějou zajímavý náhody :) Právě teď mám otevřenej chat na FB se dvěma ze svých bývalých kluků. S jedním mluvím o dřevárně a se druhým o svazování. Přitom iniciativa přišla od nich. A oba jsou mladší než já. Škoda, že ty náhody nejdou z opačné strany... Fantazie kterou tu zveřejňuji je zvláštní v tom, že jsem schopná si ji po sobě číst. A čtu ji furt dokola. Dřív jsem něco napsala, a pak jsem to už nemohla nějakou dobu znovu vidět. Až když jsem si dokázala udržet odstup. Když dozrála. Taky je nezvykle dlouhá, ale za to možná může i počet hlavních postav. Myslela jsem, že dopsáním ji uzavřu, a dám prostor vzniku nové, třeba jen o jednom z nich. Nic ale nepřichází. Nejsou živý podněty, pomalu to chladne, a i přes to bych se furt nedokázala rozhodnout. Na základě čeho taky? Každý mě přitahuje něčím jiným, nějak jinak, i když to jsou jen domněnky. Jsem teď otevřená čemukoliv, a zvědavá, jak se to vyvine. Jestli to odezní, kdy to odezní, jestli přijde něco nového a stejně intenz

Díky prosincovýmu pobláznění jsem se naučila jednu věc - psát fantazie hned, jak přijde ta nejsilnější inspirace. Psát, a soustředit se jen na to. Vychutnávat si zvýšenou citlivost vlastního těla, vnímavost smyslů, probuzenou divokost a kreativitu. Protože to pobláznění může hodně brzo odejít, a inspirace odchází s ním. Nevím co způsobí to, že mě někdo najednou zaujme. Nikdy to nebyly vyloženě moje typy kluků. Mám svůj vysněný ideál, ale stejně ty pocity vždy přijdou u někoho, kdo vypadá naprosto jinak. A pak mi na něm samozřejmě vše přijde přitažlivý. Možná mi jen život chce vždy ukázat, jak je vzhled vlastně nedůležitý. Ale co potom je důležité, když jeho povahu taky neznám? Nějak působí, určitě je tam i nějaká chemie. Ale hlavně to jsou představy, pocity z dotyčnýho, co mě zaujme, a ty můžou být nakonec úplně mimo. Pomalu přicházím i na to, že pobláznění odchází přesně v momentu, kdy si připustím a přijmu, že je to jen jednostranné. Ze začátku nikdy nevím, protože tam žádný vazby n

Včera večer jsem si chvíli psala s tím, kdo věděl že jsem o něm kdysi psala povídku. Je hezký, když si s někým můžu takhle popovídat, upřímně a otevřeně o věcech, o kterých se normálně mlčí. Asi málokdo je úplně normální :) Fascinuje mě jakákoliv odchylka od normálu. Vždy se najde něco na objevování, něco co by člověka nikdy nenapadlo, a druhý mu ukáže že něco takového nejen existuje, ale může to být opravdu zážitek. Vždy jsem měla jen "normální" kluky, ale když věděli co se mi líbí, zkusili to, a viděli JAK se mi to líbí... začalo je to lákat taky. Pár kamarádů jsem "zkazila", nebo spíš jsem jim otevřela dveře jinam, jen tím, jak jsem s nimi mluvila. No, ráno jsem se probudila a vzpomněla jsem si, že jeden z těch co jsem o nich kdysi psala povídku to na mě vlastně zkoušel. Bohužel zjistil, že ty morální zábrany opravdu mám, a i když chyběl malinkej kousek, a to rozechvění ve mě už vyvolával, nakonec jsme se dohodli, že radši odejde. Nevyspím se s někým jen tak, n