Deníček jedné slušné úchylačky

Nasadil mi brouka do hlavy.   Psali jsme si, a poslední den se na mě tedy podíval tak, aby se to nedalo popřít. Bylo to ale takovej "nucenej" pohled. Jak psal - nebyla tam žádná jiskra. Grrr. Jenže, jak mohla být? Já byla naštvaná. Praly se ve mě dvě osoby - jedna chtěla jít k němu, a ten pohled si vychutnat z blízka. Zaútočit.  Druhá někde v koutku ale nahlodávala vnitřním monologem - "co když... co kdyby náhodou, to mělo šanci na něco víc? Zabiješ to? Je to opravdu poslední možnost? Co když ještě přijde? Co když ho někde potkáš? Nepočkáme ještě?" Kdybych byla kluk, bylo by to jednodušší. Nebo kdybych v sobě neměla ten postoj, že pokud chlapa sbalím já, tak za delší vztah nestojí.  Mam to s balením asi podobně jako s bojem. Když jsem aktivní, vedu, vyhrávám, daří se mi - líbí se mi ten pocit. Užívám si to. Ale... nevzrušuje mě to. Je to jen povrchní zábava.  Když bojuju a prohrávám, když jsem na pokraji sil, nebo když těžce odolávám nějakýmu pokušení, pak jso

Líbil se mi jeden kluk. Jen líbil, ale docela dost. Vídala jsem ho často, takže by to býval byl ideální případ pro napsání nějaké té povídky. (Nebo na zakoukání.) To by se ale muselo něco trošku dít. Vždy, když jsem ho viděla, snažila jsem se zachytit jeho pohled, abych mu řekla alespoň "ahoj", z očí do očí. Jenže on se nikdy nepodíval. Když byl blízko, hleděl do země, a co nejrychleji se schoval někam dál. Za pár dní ho vídat přestanu. Mluvili jsme spolu osobně jen dvakrát. Poprvé byl zaskočený z toho, že špatně slyším, a skoro nic jsem mu nerozuměla. Podruhé už s tím počítal, mluvil líp, a rozuměla jsem docela dobře. Psali jsme si víc, dá se říct, taky tak dvakrát. V první vlně jsem se ptala jen já. Zajímal mě, tak jsem o něm chtěla vědět víc, a on se ochotně rozepisoval. Psali jsme si dlouho do noci, skoro rána. Přesto, další den, když jsem ho potkala, ani se na mě nepodíval. Oči opět do země a rychle pryč. Tak jsem už v psaní nepokračovala. Nechtěla jsem se vnucovat.