Jiskra
Nasadil mi brouka do hlavy.
Psali jsme si, a poslední den se na mě tedy podíval tak, aby se to nedalo popřít. Bylo to ale takovej "nucenej" pohled. Jak psal - nebyla tam žádná jiskra. Grrr.
Jenže, jak mohla být? Já byla naštvaná. Praly se ve mě dvě osoby - jedna chtěla jít k němu, a ten pohled si vychutnat z blízka. Zaútočit.
Druhá někde v koutku ale nahlodávala vnitřním monologem - "co když... co kdyby náhodou, to mělo šanci na něco víc? Zabiješ to? Je to opravdu poslední možnost? Co když ještě přijde? Co když ho někde potkáš? Nepočkáme ještě?"
Kdybych byla kluk, bylo by to jednodušší. Nebo kdybych v sobě neměla ten postoj, že pokud chlapa sbalím já, tak za delší vztah nestojí.
Mam to s balením asi podobně jako s bojem. Když jsem aktivní, vedu, vyhrávám, daří se mi - líbí se mi ten pocit. Užívám si to. Ale... nevzrušuje mě to. Je to jen povrchní zábava.
Když bojuju a prohrávám, když jsem na pokraji sil, nebo když těžce odolávám nějakýmu pokušení, pak jsou v tom hlubší emoce. Zůstává to ve mě dýl. Zařízne se to pod kůži. Tohle je to, co opravdu chci. Ne to povrchní potěšení.
Takže dilema - riskovat, že nebudu mít to druhé, s možností mít to první 50/50? Nebo počkat, oželet to první, a doufat, že to druhé přijde? Nebaví mě čekat.
Přemýšlím teď asi tak, že když nechci riskovat že přijdu o to druhé, najdu si na to první někoho jinýho.
A teď k věci:
Jiskra - přijde, jen když jsou oba na stejné vlně? Pokud při setkání očí je jasný, kdo bude ten aktivní? Nebo je to tam v momentě, kdy oba cítí "chci tě", bez pochybností?
Když si zavzpomínám na svoje zkušenosti, tak jiskra na první pohled přeskočila snad jen v případech, kdy to trvalo jen chvíli - oba jsme byli přístupní, na nějaké akci, oči prozradily, že tam je zalíbení, ale buď pak chlap dostal strach a nebyl aktivní, nebo když byl, stejně to nebylo na nic delšího.
Spíš znám jiskření z takovýho toho "Tom a Jery" laškování. Miluju to, když si (nejen v dětství, ale celej život) s někým děláme drobný naschvály. Vyhledáváme důvody se prát, smát se u toho, dotýkat se navzájem. Může to být čistě kamarádský, i když vždy spíš s někým, kde ta přitažlivost trošku je. Zažila jsem to (oboustranně) zatím jen se dvouma zadanýma a s jedním moc mladým :) a pak teda asi se třema klukama v dětství, kdy jsem z toho ještě neměla rozum a ani víc nechtěla.
To ale může přijít až po nějaké době bližšího potkávání. Musí tam být příležitost a prostor pro fantazii.
No, sice jsem mohla toho, o kom mluvím, trochu provokovat, ale on by mi to asi nevracel... Nebo by musel... ale už je pozdě vymýšlet, co by, kdyby.
Třikrát jsem začala já. To by mohlo stačit. Nevím ani jistě, jestli je dominantní. Sice párkrát zmínil něco kolem výprasků, ale to ještě nic nemusí znamenat. Má odkaz na moje povídky. Nečetl je ještě. Pokud mu alespoň trošku budu vratat hlavou, a bude mě chtít pozna, usnadnila jsem mu to až až.
No a já se už budu dívat kolem, po někom dalším radši.
Psali jsme si, a poslední den se na mě tedy podíval tak, aby se to nedalo popřít. Bylo to ale takovej "nucenej" pohled. Jak psal - nebyla tam žádná jiskra. Grrr.Jenže, jak mohla být? Já byla naštvaná. Praly se ve mě dvě osoby - jedna chtěla jít k němu, a ten pohled si vychutnat z blízka. Zaútočit.
Druhá někde v koutku ale nahlodávala vnitřním monologem - "co když... co kdyby náhodou, to mělo šanci na něco víc? Zabiješ to? Je to opravdu poslední možnost? Co když ještě přijde? Co když ho někde potkáš? Nepočkáme ještě?"
Kdybych byla kluk, bylo by to jednodušší. Nebo kdybych v sobě neměla ten postoj, že pokud chlapa sbalím já, tak za delší vztah nestojí.
Mam to s balením asi podobně jako s bojem. Když jsem aktivní, vedu, vyhrávám, daří se mi - líbí se mi ten pocit. Užívám si to. Ale... nevzrušuje mě to. Je to jen povrchní zábava.
Když bojuju a prohrávám, když jsem na pokraji sil, nebo když těžce odolávám nějakýmu pokušení, pak jsou v tom hlubší emoce. Zůstává to ve mě dýl. Zařízne se to pod kůži. Tohle je to, co opravdu chci. Ne to povrchní potěšení.
Takže dilema - riskovat, že nebudu mít to druhé, s možností mít to první 50/50? Nebo počkat, oželet to první, a doufat, že to druhé přijde? Nebaví mě čekat.
Přemýšlím teď asi tak, že když nechci riskovat že přijdu o to druhé, najdu si na to první někoho jinýho.
A teď k věci:
Jiskra - přijde, jen když jsou oba na stejné vlně? Pokud při setkání očí je jasný, kdo bude ten aktivní? Nebo je to tam v momentě, kdy oba cítí "chci tě", bez pochybností?
Když si zavzpomínám na svoje zkušenosti, tak jiskra na první pohled přeskočila snad jen v případech, kdy to trvalo jen chvíli - oba jsme byli přístupní, na nějaké akci, oči prozradily, že tam je zalíbení, ale buď pak chlap dostal strach a nebyl aktivní, nebo když byl, stejně to nebylo na nic delšího.
Spíš znám jiskření z takovýho toho "Tom a Jery" laškování. Miluju to, když si (nejen v dětství, ale celej život) s někým děláme drobný naschvály. Vyhledáváme důvody se prát, smát se u toho, dotýkat se navzájem. Může to být čistě kamarádský, i když vždy spíš s někým, kde ta přitažlivost trošku je. Zažila jsem to (oboustranně) zatím jen se dvouma zadanýma a s jedním moc mladým :) a pak teda asi se třema klukama v dětství, kdy jsem z toho ještě neměla rozum a ani víc nechtěla.
To ale může přijít až po nějaké době bližšího potkávání. Musí tam být příležitost a prostor pro fantazii.
No, sice jsem mohla toho, o kom mluvím, trochu provokovat, ale on by mi to asi nevracel... Nebo by musel... ale už je pozdě vymýšlet, co by, kdyby.
Třikrát jsem začala já. To by mohlo stačit. Nevím ani jistě, jestli je dominantní. Sice párkrát zmínil něco kolem výprasků, ale to ještě nic nemusí znamenat. Má odkaz na moje povídky. Nečetl je ještě. Pokud mu alespoň trošku budu vratat hlavou, a bude mě chtít pozna, usnadnila jsem mu to až až.
No a já se už budu dívat kolem, po někom dalším radši.
Komentáře
Okomentovat