Deníček jedné slušné úchylačky

Chtěla jsem začít psát už v týdnu, naštvaně. Každej den jsem to ale přepisovala, až jsem to uplně smazala. Prostě... tajný setkání žádný nebylo. V pátek se uvidíme, snad na docela dlouho, i když nouzovje stav byl prodloužen až do 17.5. jsem zvědavá, jaký to bude.  Vůbec nevím, co od toho teď čekat. Netěším se, nebojím, jsem jen zvědavá, co přijde. Už si skoro ani nemáme o čem psát. Vždy mě něčím naštve, takže ani nemam chuť nějaký téma rozvíjet, a on se sám nerozepisuje. Nemam chuť fantazírovat a plánovat něco, co se nestane. Musim první mít jistotu, že se to může stát. Už toho padlo tolik, že mi to nedovolí se těšit moc dlouho dopředu. Včera jsme se domluvili (on to chtěl) že si kolem oběda zavoláme přes videohovor, abysme se viděli. Docela jsem se na to i těšila. Psala jsem mu, ať mi tedy ráno dá vědět čas, kdy bude volat, abych se přizpůsobila s vařením oběda. Ráno psal jen neutrální zprávy, nic k videohovoru. V 11:30 jsem to nevydržela a zeptala se ho jak to vidí, kdy teda bude

Ve čtvrtek jsme se s tim Mým viděli. Potají, na půl hodiny. Přijela jsem k němu a šli jsme k prameni u lesa pro vodu.  Byla jsem ráda, že ho vidím, ale zamilovanost je pryč, a nejistota před náma mi nedovolila se uvolnit a jen tak si to užít. Objala jsem ho, dali jsme si pusu, šli ruku v ruce. Tak jsem to cítila správně. Nevinný "rande". Bylo horko. Já si vyhrnula rifle, a měla jsem jen tílko a rozeplou košili s krátkým rukávem. On přišel ve dvou tričkách a bundě. Divila jsem se, ale pak mi řekl, že to spodní tričko je pro mě :) proto byl tak navlečenej, aby se trochu zapotil a já ho pak měla kousek u sebe, než se znova uvidíme. Funguje to. Mám ho v posteli a furt po něm voní. Když jsem odjela, napsal mi, že jsem byla smutná. Samozřejmě že byla. Musela jsem se držet, abych mu vše znovu nevyčetla. Napsala jsem asi 5 dlouhých zpráv a vždy je zase smazala. K ničemu by to nebylo, jen bych mu ublížila. Večer mi psal, že o mě mluvil s rodiči, a do konce nouzového stavu se uvidím

Přepla jsem. Je zvláštní, že se člověk může vědomě rozhodnout, že se mu nějaký pocity nelíbí, a dobrovolně se jich vzdát. Vždy to má samozřejmě následky, se kterýma je potřeba počítat. Minule jsem psala naštvaná. Dnes už jsem klidná. Nic se nezměnilo. Jen já "přepla." Neznamená to, že bych se vzdala svýho vztahu. Jen jsem se vzdala toho trápení. Ukončila jsem "zamilovanost". Od přepnutí jsme měli dva videohovory. Snažím se naučit odezírat mu ze rtů. Myslela jsem, že to bude jednodušší, ale my si klidně pustíme kameru, a jen se na sebe usmíváme :) Je to zvláštní. Naživo by nám to ani nepřišlo, prostě bysme se navzájem dotýkali a líbali. Takhle jsme se mohli jen dívat. A to ještě tak blbě, že když se jeden chtěl druhýmu dívat do očí, tak ten druhý ho nevidí (musí se dívat do kamery). První videohovor jsem se ho ptala, co vše sázeli na zahrádce, a to vyjmenovávání zeleniny a bylinek bylo první, kdy jsem vážně mohla trénovat odezírání. Tak jsme podruhé zkusili jen