Deníček jedné slušné úchylačky

O minulém víkendu proběhl sraz ZŠ po spoustě let. Organizace se ujal jeden spolužák, kterého jsem kdysi potkala ve vlaku, kde jsme asi dvě hodiny kecali o BDSM :) Ani nevím, jak jsme se k tomu dostali. Spolužák mi teď tvrdí, že se to nedá zapomenout, a že nás poslouchal celý vlak. Díky té cestě mě považuje za svoji "mentorku" v této věci. Je v tom až po uši. Ke konci srazu jsme byli v baru. Já střízlivá (řídila jsem) ostatní ožralí, a on se mi svěřil, že to se mnou vždy chtěl zkusit (alespoň mi dát pěkně na zadek), protože já jsem ta, co ho do toho namočila tehdy. A i když je HODNĚ dominantní, tak si na mě prostě netroufne. Seděla jsem těsně vedle něj. Představovala si, jak se prostě natáhne, ohne si mě přes kolena a naplácá mi. Sice bych se bránila, ale asi by se mi to líbilo. Neudělal to. Škoda. Z tří týdnů už zbývá jen 14 dní do rande přes seznamku (pokus č. 2), a ve mě se střídají dost protichůdný pocity. Na jednu stranu se těším, na druhou se obávám, že k tomu možná

Kolem Vánoc jsem si po asi dvou letech znovu založila profil na seznamce. Byla jsem odhodlaná se tentokrát i s někým sejít. Jenže ti, co se sejít chtěli, tak mi nějak neseděli. Nebylo by to ono. Nakonec jsem si dva kluky vybrala a přesunula konverzaci na Facebook. Chvíli jsme si psali, vypadalo to nadějně, a sešla bych se s nima, kdyby něco rozumnýho navrhli. Pak ale dva dny ticho... tak jsem se na seznamku vrátila, a čirou náhodou jsem se dala do řeči s klukem, kterej se mi na fotkách ani nějak moc nelíbil, je malej (asi jako já), lehkej (asi jako já), ale měl tam jednu fotku, která mě zaujala svým obsahem (ze skautu, svazoval někomu zápěstí). On sám si mě pak našel na FB a přesunuli jsme se tam. Už si píšeme několik dní, a ti dva stále mlčí. Když jim napíšu já, odpoví hned. Ale sami neví, co by řekli. Takže je to asi mrtvý a nic nebude.  Ten malej a lehkej se mi ale začal líbit... (viděla jsem fotky, kde je oholenej) a tak nějak už jsme si dohodli i schůzku. Trošku dost netradi

Začnu od konce. Je Nový rok, a psal mi jeden chlap od nás, co je do mě zamilovanej, že by se mnou chtěl jet na trénink, jestli ho vezmu až tam pojedu. Omluvila jsem se mu, že ho nesvezu. Nechci ho ve svým autě. Nechápal to, a chtěl vědět proč. Už jsem to odmítla několikrát (když chtěl se mnou jet na závody, nebo něka jinam). Vlastně jsem takhle odmítla pustit do auta zatím jen dva lidi, a když jsem se zamyslela nad tím proč, přišla jsem na to. Asi i díky Silvestru. Auto je takový můj osobní prostor. Něco, jako vlastní pokoj, kam si taky neberu každýho. Navíc se jako řidič dostávám do nevýhodné pozice slabšího, protože musím dávat pozor na cestu, kdežto spolujezdec si může dělat co chce. Na závěr Silvestrovské noci jsem vlivem okolností vezla Špinavýho. Chvíli po té, co jsme vyjeli, mě prstem pohladil po noze. I když to byl krátkej dotek, připadal mi hrozně dlouhej. Na začátku jsem reagovala jako by mi jen chtěl něco říct, ale když ten dotek pokračoval dál, reakce se změnila. Tělo se