Přelom roku
Začnu od konce. Je Nový rok, a psal mi jeden chlap od nás, co je do mě zamilovanej, že by se mnou chtěl jet na trénink, jestli ho vezmu až tam pojedu. Omluvila jsem se mu, že ho nesvezu. Nechci ho ve svým autě.
Nechápal to, a chtěl vědět proč. Už jsem to odmítla několikrát (když chtěl se mnou jet na závody, nebo něka jinam). Vlastně jsem takhle odmítla pustit do auta zatím jen dva lidi, a když jsem se zamyslela nad tím proč, přišla jsem na to. Asi i díky Silvestru.
Auto je takový můj osobní prostor. Něco, jako vlastní pokoj, kam si taky neberu každýho. Navíc se jako řidič dostávám do nevýhodné pozice slabšího, protože musím dávat pozor na cestu, kdežto spolujezdec si může dělat co chce.
Na závěr Silvestrovské noci jsem vlivem okolností vezla Špinavýho. Chvíli po té, co jsme vyjeli, mě prstem pohladil po noze. I když to byl krátkej dotek, připadal mi hrozně dlouhej. Na začátku jsem reagovala jako by mi jen chtěl něco říct, ale když ten dotek pokračoval dál, reakce se změnila. Tělo se napjalo, a měla jsem pocit, jako by ten prst uvnitř stehna vytvořil proud energie, která pokračovala dál a dál, rozechvívala mě zevnitř, až mi vytryskla z temene hlavy a já se musela zasmát. S úsměvem jsem mu řekla ať nezlobí. Když mi pak na stehno položil celou dlaň a začal to okecávat (jako že nemá kam tu ruku dát), už to tak nepůsobilo. Nicméně, tohle je asi ten důvod, proč nechci v autě určitý lidi, jejichž pozornost mi spíš nedělá dobře.
Silvestr jsem po hodně dlouhé době trávila ve skupince lidí (což jsem si vždy přála), a ne doma, nebo s bývalým. Domlouvalo se to na poslední chvíli, a ještě hodinu před odjezdem jsem neznala ani adresu, kam pojedu. Trošku se to tam vyhrotilo, takže průběh a konec oslav taky nikdo nemohl předvídat. Naštěstí se nic vážnýho nestalo, a já byla jen pozorovatelkou (no, to v jednu chvíli vypadalo, že i já dostanu pěstí od nějakýho cizího chlapa z tamní hospody). I když by se dalo říct, že to byla katastrofa, stejně jsem ráda, že jsem tam byla.
Půlnoc mi v hlavě vytvořila další otázku. Jeden z té party mi po přípitku chtěl dát pusu, ale na tvář mu to nestačilo. Sápal se na mě s tím, že chce polibek s jazykem. Odstrkávala jsem ho a odmítala, jedna slečna ze skupiny mi pomáhala ho odemě dostat :) ale furt si nechtěl dát říct. No a asi do půl hodiny zvracel a odpadl. V létě se mi totéž stalo s jiným klukem. Taky se po mě sápal, nedal se odehnat, a chvíli na to zvracel a odpadl. Čím to je? Troufnou si na mě chlapi až když jsou v takovým stadiu ožralosti, že pomalu ztrácej vědomí? Nebo by takhle vyjeli po první ženské v okolí a o mě nejde? (V létě tam ale byla ještě jedna, a té si dotyčnej nevšímal)
Ani jeden z těch dvou nebyl vyloženě škaredej, ale osobnostně mi prostě neseděli, tak mě nijak nepřitahovali.
Pár dní před koncem roku bylo taky zajímavých. V pátek jsme u nás měli závody, kde se po dlouhé době (kdy byl v zahraničí) objevil i Odpoutávač (asi už mu tu přezdívku nechám, i když se nakonec ukázala jako nepravdivá) trochu za ten půlrok vyrostl, do výšky i do šířky. Stejně je furt hubenej :) Překvapil mě, když se dobrovolně ujal mluvení k davu a vyhlašování, a lidi ho poslouchali. Trošku tím u mě stoupl (povyrostl i vnitřně :) ) a furt má moc hezký oči.
V sobotu jsme jeli na závody jinam, kde byli i K. Když jsme pak odjížděli, a já jim přála do novýho roku, dala jsem všem pusu na tvář. Zavzpomínala jsem si, kolik mě stálo odvahy poprvé dát pusu K1, a jak jsem z toho byla vyklepaná. Teď jsem to měla jen jako že chci, tak to udělám, a je mi jedno, jak to cítí on. Je to jen pusa na tvář. Jak odešlo to pobláznění, a tím, že mi ani neodpověděl na moje vyznání, se cítím být silnější než on.
V pondělí jsme už podruhé jeli s pár lidma od nás na Judo do jinýho klubu. "Ženatej Judista", kterej to tam vede, je asi moje poslední zamilování. Od té doby utekl rok a třičtvrtě a nikdo další mě tolik neokouzlil. Když jsme na tom tréninku byli poprvé, sedli jsme si pak všeci na chvíli k cukroví. Shodou okolností přišel Judista trošku později, a já si zrovna šla pro něco na bar, tak byla volná jen moje židle. Zasedl mi, a když jsem se vrátila, nabídl mi svůj klín. Vůbec se mi pak nechtělo zvedat a odcházet.
No, rok 2019 je za mnou, a já doufám, že 2020 bude trošku akčnější.
Nechápal to, a chtěl vědět proč. Už jsem to odmítla několikrát (když chtěl se mnou jet na závody, nebo něka jinam). Vlastně jsem takhle odmítla pustit do auta zatím jen dva lidi, a když jsem se zamyslela nad tím proč, přišla jsem na to. Asi i díky Silvestru.
Auto je takový můj osobní prostor. Něco, jako vlastní pokoj, kam si taky neberu každýho. Navíc se jako řidič dostávám do nevýhodné pozice slabšího, protože musím dávat pozor na cestu, kdežto spolujezdec si může dělat co chce.
Na závěr Silvestrovské noci jsem vlivem okolností vezla Špinavýho. Chvíli po té, co jsme vyjeli, mě prstem pohladil po noze. I když to byl krátkej dotek, připadal mi hrozně dlouhej. Na začátku jsem reagovala jako by mi jen chtěl něco říct, ale když ten dotek pokračoval dál, reakce se změnila. Tělo se napjalo, a měla jsem pocit, jako by ten prst uvnitř stehna vytvořil proud energie, která pokračovala dál a dál, rozechvívala mě zevnitř, až mi vytryskla z temene hlavy a já se musela zasmát. S úsměvem jsem mu řekla ať nezlobí. Když mi pak na stehno položil celou dlaň a začal to okecávat (jako že nemá kam tu ruku dát), už to tak nepůsobilo. Nicméně, tohle je asi ten důvod, proč nechci v autě určitý lidi, jejichž pozornost mi spíš nedělá dobře.
Silvestr jsem po hodně dlouhé době trávila ve skupince lidí (což jsem si vždy přála), a ne doma, nebo s bývalým. Domlouvalo se to na poslední chvíli, a ještě hodinu před odjezdem jsem neznala ani adresu, kam pojedu. Trošku se to tam vyhrotilo, takže průběh a konec oslav taky nikdo nemohl předvídat. Naštěstí se nic vážnýho nestalo, a já byla jen pozorovatelkou (no, to v jednu chvíli vypadalo, že i já dostanu pěstí od nějakýho cizího chlapa z tamní hospody). I když by se dalo říct, že to byla katastrofa, stejně jsem ráda, že jsem tam byla.
Půlnoc mi v hlavě vytvořila další otázku. Jeden z té party mi po přípitku chtěl dát pusu, ale na tvář mu to nestačilo. Sápal se na mě s tím, že chce polibek s jazykem. Odstrkávala jsem ho a odmítala, jedna slečna ze skupiny mi pomáhala ho odemě dostat :) ale furt si nechtěl dát říct. No a asi do půl hodiny zvracel a odpadl. V létě se mi totéž stalo s jiným klukem. Taky se po mě sápal, nedal se odehnat, a chvíli na to zvracel a odpadl. Čím to je? Troufnou si na mě chlapi až když jsou v takovým stadiu ožralosti, že pomalu ztrácej vědomí? Nebo by takhle vyjeli po první ženské v okolí a o mě nejde? (V létě tam ale byla ještě jedna, a té si dotyčnej nevšímal)
Ani jeden z těch dvou nebyl vyloženě škaredej, ale osobnostně mi prostě neseděli, tak mě nijak nepřitahovali.
Pár dní před koncem roku bylo taky zajímavých. V pátek jsme u nás měli závody, kde se po dlouhé době (kdy byl v zahraničí) objevil i Odpoutávač (asi už mu tu přezdívku nechám, i když se nakonec ukázala jako nepravdivá) trochu za ten půlrok vyrostl, do výšky i do šířky. Stejně je furt hubenej :) Překvapil mě, když se dobrovolně ujal mluvení k davu a vyhlašování, a lidi ho poslouchali. Trošku tím u mě stoupl (povyrostl i vnitřně :) ) a furt má moc hezký oči.
V sobotu jsme jeli na závody jinam, kde byli i K. Když jsme pak odjížděli, a já jim přála do novýho roku, dala jsem všem pusu na tvář. Zavzpomínala jsem si, kolik mě stálo odvahy poprvé dát pusu K1, a jak jsem z toho byla vyklepaná. Teď jsem to měla jen jako že chci, tak to udělám, a je mi jedno, jak to cítí on. Je to jen pusa na tvář. Jak odešlo to pobláznění, a tím, že mi ani neodpověděl na moje vyznání, se cítím být silnější než on.
V pondělí jsme už podruhé jeli s pár lidma od nás na Judo do jinýho klubu. "Ženatej Judista", kterej to tam vede, je asi moje poslední zamilování. Od té doby utekl rok a třičtvrtě a nikdo další mě tolik neokouzlil. Když jsme na tom tréninku byli poprvé, sedli jsme si pak všeci na chvíli k cukroví. Shodou okolností přišel Judista trošku později, a já si zrovna šla pro něco na bar, tak byla volná jen moje židle. Zasedl mi, a když jsem se vrátila, nabídl mi svůj klín. Vůbec se mi pak nechtělo zvedat a odcházet.
No, rok 2019 je za mnou, a já doufám, že 2020 bude trošku akčnější.
Komentáře
Okomentovat