Štve mě

Líbil se mi jeden kluk. Jen líbil, ale docela dost. Vídala jsem ho často, takže by to býval byl ideální případ pro napsání nějaké té povídky. (Nebo na zakoukání.) To by se ale muselo něco trošku dít.
Vždy, když jsem ho viděla, snažila jsem se zachytit jeho pohled, abych mu řekla alespoň "ahoj", z očí do očí. Jenže on se nikdy nepodíval. Když byl blízko, hleděl do země, a co nejrychleji se schoval někam dál.
Za pár dní ho vídat přestanu. Mluvili jsme spolu osobně jen dvakrát. Poprvé byl zaskočený z toho, že špatně slyším, a skoro nic jsem mu nerozuměla. Podruhé už s tím počítal, mluvil líp, a rozuměla jsem docela dobře.
Psali jsme si víc, dá se říct, taky tak dvakrát. V první vlně jsem se ptala jen já. Zajímal mě, tak jsem o něm chtěla vědět víc, a on se ochotně rozepisoval. Psali jsme si dlouho do noci, skoro rána. Přesto, další den, když jsem ho potkala, ani se na mě nepodíval. Oči opět do země a rychle pryč. Tak jsem už v psaní nepokračovala. Nechtěla jsem se vnucovat.
O pár měsíců později mi to ale nedalo, a napsala jsem mu znovu. Tentokrát už se ptal i on, a vedlo to k tomu druhému osobnímu rozhovoru z očí do očí. Psali jsme si o sobě, o vztazích, práci, rodině, o všem možným. Napsala jsem mu, že se mi líbil od začátku. On napsal, že jsem se mu líbila, a pak přemýšlel, že mě možná zná z dětství. Žije ve městě, kde jsem jako malá žila i já. Tak je to možný. Nevím ale, jestli ta vzpomínka je pozitivní, nebo ne.
Osobně to bylo fajn, trošku víc jsem si ho mohla prohlídnout, poznat, ale... další den se zase díval do země a schovával se. Tak co si mám myslet?
 Přestala jsem mu psát. Ať se ozve on. Neozývá se. Dnes jsem si nalila víno, a napsala mu zas já. Je škoda to zahodit. Chci z toho alespoň inspiraci na povídku, když nic jinýho. Štve mě!