Náhody a zase náhody

Dnes jsem náhodou potkala, po kdo ví kolika letech, kamaráda, o kterém kdysi dáávno vznikla má druhá nejdelší erotická povídka. Nechápala jsem, ale bylo to hrozně silný setkání. Měl s sebou přítelkyni se kterou teď žije a je šťastný. Nějak jsem ji moc nevnímala, a musela jsem ho obejmout. Nepamatuju si, kdy jsem někdy tak silně cítila, že potřebuju dotyčnýho opravdu obejmout. Když jsme se tehdy potkávali, a chodili spolu na vandry, tak jsme si při pozdravu asi ani nepodávali ruku. A teď? Proč to bylo tak silný? Celou dobu, co jsem si s ním povídala, jsem měla chuť ho znova obejmout, zařvat si, zajásat že ho zas vidím. Uvnitř mě se to smálo nahlas štěstím. A měla jsem pocit, že i on mě tak rád vidí.
Kdysi to mezi nama jiskřilo, inspirace pro psaní bylo víc než dost (slova, náznaky, pohledy). Ale vše v rámci počestnosti, protože byl zadaný. A vážím si toho, že je zásadový a přítelkyni by nikdy nepodvedl. A když jsem jeho přítelkyni tehdy poznala, skoro jsem se styděla i za ty fantazie.
Tehdy jsem ještě byla toho názoru, že když je někdo zadaný, tak je prostě nedostupný. Že do zelí se nikomu lézt nemá. Teď jsem svůj názor po několika zkušenostech už změnila. Myslím, že silný vztah provokaci zvenčí vydrží a zesílí ještě víc. Jen slabý vztah to může rozbít. A někdy právě to rozbití potřebuje.