Karanténa
Tak nám do setkání vstoupil další problém. Když už se zdálo, že koronavirus je tu pro nás, abysme se mohli víc vídat, tak najednou je to opačně. V úterý jsme se měli vidět, ale od pondělka je v ČR zákaz volného pohybu, a dokonce uzavřeli vesnice s kritickým stavem, což je jen pár kilometrů od mé vesnice. Dokonce znám lidi, co bydlí v těsným sousedství, a byla jsem s nima v kontaktu.
Hrozně ho chci vidět. Až do poledne jsem na něj trošku tlačila, aby mi napsal kdy přesně se uvidíme. Zdálo se, že to záleží jen na jeho tátovi. Jak jsem ale četla zprávy, rozhodla jsem se, s bolestí u srdce, že to setkání odložíme do dalšího týdne, kdy má končit karanténa.
Nechci ohrozit ani jeho (či jeho okolí), ani babičku s dědou, se kterýma bydlím. Asi by to taky neudělalo moc dojem na jeho rodiče, kdybych ho sobecky chtěla vidět i přes ty okolnosti. Věřím, že to čekání bude mít smysl. Pak si to vynahradíme.
Kdysi jsem mu psala, že s ním nechci mít sex, pokud nebudu vědět, že se uvidíme často. Že na tom pak budu závislá a budu to chtít furt. Chci to. Ale víc než to ho chci vidět a líbat. To se mi asi nikdy neomrzí. Líbat a dívat se mu do očí nebo na rty.
Pamatuju si některý okamžiky jako "fotky". Jedním z nich je, jak jsem měla v lese opřenou hlavu o jeho rameno, a viděla jsem jen na jeho bradu a kousek úsměvu. Sledovala jsem ty rty, lehnounce se mu nadzvedával koutek. Usmíval se spokojeně a díval asi někam do dálky. Vzhlížela jsem k těm rtům, chtěla se jich lehce dotknout prsty, pohladit. Bála jsem se ale, aby se mi ten obrázek nerozplynul jako sen... nechala jsem ruce kde byly a jen pozorovala. Zůstalo to ve mě. S krásným, silným pocitem, že jsem jen jeho.
Neuvidíme se 10 dní. Od prvního milování. Nevíme co bude. Ale vím, že pak budu klidně i trochu sobecká. Vydržím toho dost, když vím, že to omezení skončí a pak si zase budu moct dělat co chci. Že pak zase bude vše dobrý.
Jako vždy, když jsem zamilovaná, motivuje mě. Píšeme si co děláme, a mam pocit, že on toho dělá hrozně moc a já se flákám. Motivuje mě k tomu, abych konečně trochu něco udělala u nás doma na baráku. Abych se postarala o zahradu, občas uklidila a podobně. Taky se asi trochu víc starám o to, jak vypadám. Přecijen je mezi náma slušnej věkovej rozdíl, a i když vypadám mladší, chci si to udržet co nejdýl.
Je vtipný, jak váhám co si vzít na sebe, čím se navonět, jestli se namalovat, jak se tam dole oholit... protože nevím, co se jemu líbí. Ale on to buď zatím taky neví, nebo mu to je jedno :) Logicky vím, že nemá smysl to řešit, jsou to maličkosti a ukáže se časem. Stejně pak ale zase projistotu sáhnu po parfému, co jsem měla na prvním rande a kterej mi pochválil (i kydž teda chválil šampon, ale myslím, že to byla směska s parfémem. Ten šampon jsem si mimochodem taky koupila, i když jsem ho předtím měla jen půjčenej od mámy :D ), než riskovat, že vyberu nějakej, co se mu líbit nebude.
Hrozně ho chci vidět. Až do poledne jsem na něj trošku tlačila, aby mi napsal kdy přesně se uvidíme. Zdálo se, že to záleží jen na jeho tátovi. Jak jsem ale četla zprávy, rozhodla jsem se, s bolestí u srdce, že to setkání odložíme do dalšího týdne, kdy má končit karanténa.
Nechci ohrozit ani jeho (či jeho okolí), ani babičku s dědou, se kterýma bydlím. Asi by to taky neudělalo moc dojem na jeho rodiče, kdybych ho sobecky chtěla vidět i přes ty okolnosti. Věřím, že to čekání bude mít smysl. Pak si to vynahradíme.
Kdysi jsem mu psala, že s ním nechci mít sex, pokud nebudu vědět, že se uvidíme často. Že na tom pak budu závislá a budu to chtít furt. Chci to. Ale víc než to ho chci vidět a líbat. To se mi asi nikdy neomrzí. Líbat a dívat se mu do očí nebo na rty.
Pamatuju si některý okamžiky jako "fotky". Jedním z nich je, jak jsem měla v lese opřenou hlavu o jeho rameno, a viděla jsem jen na jeho bradu a kousek úsměvu. Sledovala jsem ty rty, lehnounce se mu nadzvedával koutek. Usmíval se spokojeně a díval asi někam do dálky. Vzhlížela jsem k těm rtům, chtěla se jich lehce dotknout prsty, pohladit. Bála jsem se ale, aby se mi ten obrázek nerozplynul jako sen... nechala jsem ruce kde byly a jen pozorovala. Zůstalo to ve mě. S krásným, silným pocitem, že jsem jen jeho.
Neuvidíme se 10 dní. Od prvního milování. Nevíme co bude. Ale vím, že pak budu klidně i trochu sobecká. Vydržím toho dost, když vím, že to omezení skončí a pak si zase budu moct dělat co chci. Že pak zase bude vše dobrý.
Jako vždy, když jsem zamilovaná, motivuje mě. Píšeme si co děláme, a mam pocit, že on toho dělá hrozně moc a já se flákám. Motivuje mě k tomu, abych konečně trochu něco udělala u nás doma na baráku. Abych se postarala o zahradu, občas uklidila a podobně. Taky se asi trochu víc starám o to, jak vypadám. Přecijen je mezi náma slušnej věkovej rozdíl, a i když vypadám mladší, chci si to udržet co nejdýl.
Je vtipný, jak váhám co si vzít na sebe, čím se navonět, jestli se namalovat, jak se tam dole oholit... protože nevím, co se jemu líbí. Ale on to buď zatím taky neví, nebo mu to je jedno :) Logicky vím, že nemá smysl to řešit, jsou to maličkosti a ukáže se časem. Stejně pak ale zase projistotu sáhnu po parfému, co jsem měla na prvním rande a kterej mi pochválil (i kydž teda chválil šampon, ale myslím, že to byla směska s parfémem. Ten šampon jsem si mimochodem taky koupila, i když jsem ho předtím měla jen půjčenej od mámy :D ), než riskovat, že vyberu nějakej, co se mu líbit nebude.
Komentáře
Okomentovat