Citové zamrzání
18 dní jsme se neviděli. Sice je od pondělka 16.3. nařízená izolace, ale ani jeden z nás neni nemocnej a nejsme v oblasti se zakázaným pohybem. Takže kdybysme chtěli, vidět se můžeme. (Ať už v rouškách, s dezinfekcí na ruce a na chvíli, nebo se rozhodnout strávit izolaci spolu u mě nebo u něj, bez roušek.) Já chtěla, a mohla jsem i přijet. Kdykoliv. On ale tvrdí, že kvůli rodičům se vidět nemůžeme. Už mi přijde, že se na ně jen vymlouvá.
Možná má opravdu přísnou výchovu jak říká, a rodiče ho nikam nepouštěj. Nicméně pak mi pošle fotku z tramvaje nebo z lesa, jak jde nakoupit nebo za babičkou... Já v tom vidim příležitosti, že jsme se mohli vidět klidně potají. Kdyby chtěl.
Píše mi, jak mě hrozně chce vidět, mít u sebe, jak by bylo fajn kdyby mohl být se mnou... ale pak dodá, že to teď nejde. JDE! Když člověk chce, tak jde všechno!
Dokud jsem v sobě měla uložený pevný datum kdy se uvidíme, tak se to dalo vydržet. Prostě jsem se těšila na ten den a "hybernovala". Pak ale i ten padl. Prodloužila se izolace, jeho rodiče onemocněli (ne virem asi) ale stejně furt byly šance se vidět a on je přecházel.
Psala jsem mu upřímně jak to mám. Dokonce jsem to napsala i básničkou, ze které správně vycítil "že mě ztrácí". Plánoval, že se musí rodičům někdy vzepřít, a že se tento týden uvidíme. Pak dodal, že se uvidíme potají a dá mi vědět, až s bráchou někam půjdou ven, abych mohla přijet. Když to napsal, trošku mě to uklidnilo. Věřila jsem mu.
Další den jsem nad tím ale přemýšlela a zjistila, že se mi fakt nechce furt hlídat mobil, jestli náhodou nepíše, že mam za hodinu přijet. Ani se na to netěším. Nevím, jestli se mi tam bude chtít jet. Spíš mam chuť mu říct, že si dávám pauzu, a až si to doma vyřeší, ať přijede on za mnou.
Neudělala jsem to. Kdyby nebyla izolace kvůli viru, tak bych neváhala. On by toho času o moc víc neměl ani v normálním režimu.
Další blbou věcí je to, že "umí lhát". Sice jsou to blbosti, ale stejně. Když napsal kamarádce že jde spát a přitom si psal se mnou, může to takhle napsat i mě. A když může říct rodičům že je na táboře a přitom být s kamarádem... vlastně podvádí rodiče, protože si myslí, že by mu něco nepovolili. Myslím, že kdyby si uvědomili, jakej vliv to může mít na důvěru v jejich vztahu, začali by k němu přistupovat jinak. Jestli teda nekecá. Možná má jen nějakej "syndrom hodnýho kluka", třeba v sobě vážně má pocit, že musí dělat vše jako Popelka, na co jen jeho rodiče pomyslí. Nebo chce trpět z toho, že se nemůže vidět se svojí holkou. (poslední bejvalka ho prý nechala, když odjel na chlapeckej tábor na měsíc... nedivím se.) Těžko se to soudí takhle na dálku po chvíli vztahu. Ale začínam být opatrná. No a tím trošku citově chladnu. Až se uvidíme, bude to pro mě asi stejný, jako první rande. Bude záležet na něm, jestli mě zvládne i podruhé tak okouzlit, nebo ne.
Rozhoně se s ním pak znovu hned nevyspím. Možná je to dobře, možná to bude zase hezčí díky tomu, ale bude si muset vše znova vybojovat.
Nechápu, že zrovna on mě dokázal dostat na rande a sbalit, a pak řešíme takovýhle problémy.
Málem bych to zapoměla, ale ještě jedna věc mě štve a souvisí s tim lhaním. Večer, když má konečně čas, tak si píšeme, a z ničeho nic prostě přestane. Pak mi ráno napíše, že usnul. Na mobilu je přitom někdy "aktivní" ještě hodinu po odmlčení. Ráno se tváří jako by nic. Odpoví mi na položený otázky, popřeje dobrý ráno nebo si mě dobírá. Nevim, co si o tom myslet.
Možná má opravdu přísnou výchovu jak říká, a rodiče ho nikam nepouštěj. Nicméně pak mi pošle fotku z tramvaje nebo z lesa, jak jde nakoupit nebo za babičkou... Já v tom vidim příležitosti, že jsme se mohli vidět klidně potají. Kdyby chtěl.
Píše mi, jak mě hrozně chce vidět, mít u sebe, jak by bylo fajn kdyby mohl být se mnou... ale pak dodá, že to teď nejde. JDE! Když člověk chce, tak jde všechno!
Dokud jsem v sobě měla uložený pevný datum kdy se uvidíme, tak se to dalo vydržet. Prostě jsem se těšila na ten den a "hybernovala". Pak ale i ten padl. Prodloužila se izolace, jeho rodiče onemocněli (ne virem asi) ale stejně furt byly šance se vidět a on je přecházel.
Psala jsem mu upřímně jak to mám. Dokonce jsem to napsala i básničkou, ze které správně vycítil "že mě ztrácí". Plánoval, že se musí rodičům někdy vzepřít, a že se tento týden uvidíme. Pak dodal, že se uvidíme potají a dá mi vědět, až s bráchou někam půjdou ven, abych mohla přijet. Když to napsal, trošku mě to uklidnilo. Věřila jsem mu.
Další den jsem nad tím ale přemýšlela a zjistila, že se mi fakt nechce furt hlídat mobil, jestli náhodou nepíše, že mam za hodinu přijet. Ani se na to netěším. Nevím, jestli se mi tam bude chtít jet. Spíš mam chuť mu říct, že si dávám pauzu, a až si to doma vyřeší, ať přijede on za mnou.
Neudělala jsem to. Kdyby nebyla izolace kvůli viru, tak bych neváhala. On by toho času o moc víc neměl ani v normálním režimu.
Další blbou věcí je to, že "umí lhát". Sice jsou to blbosti, ale stejně. Když napsal kamarádce že jde spát a přitom si psal se mnou, může to takhle napsat i mě. A když může říct rodičům že je na táboře a přitom být s kamarádem... vlastně podvádí rodiče, protože si myslí, že by mu něco nepovolili. Myslím, že kdyby si uvědomili, jakej vliv to může mít na důvěru v jejich vztahu, začali by k němu přistupovat jinak. Jestli teda nekecá. Možná má jen nějakej "syndrom hodnýho kluka", třeba v sobě vážně má pocit, že musí dělat vše jako Popelka, na co jen jeho rodiče pomyslí. Nebo chce trpět z toho, že se nemůže vidět se svojí holkou. (poslední bejvalka ho prý nechala, když odjel na chlapeckej tábor na měsíc... nedivím se.) Těžko se to soudí takhle na dálku po chvíli vztahu. Ale začínam být opatrná. No a tím trošku citově chladnu. Až se uvidíme, bude to pro mě asi stejný, jako první rande. Bude záležet na něm, jestli mě zvládne i podruhé tak okouzlit, nebo ne.
Rozhoně se s ním pak znovu hned nevyspím. Možná je to dobře, možná to bude zase hezčí díky tomu, ale bude si muset vše znova vybojovat.
Nechápu, že zrovna on mě dokázal dostat na rande a sbalit, a pak řešíme takovýhle problémy.
Málem bych to zapoměla, ale ještě jedna věc mě štve a souvisí s tim lhaním. Večer, když má konečně čas, tak si píšeme, a z ničeho nic prostě přestane. Pak mi ráno napíše, že usnul. Na mobilu je přitom někdy "aktivní" ještě hodinu po odmlčení. Ráno se tváří jako by nic. Odpoví mi na položený otázky, popřeje dobrý ráno nebo si mě dobírá. Nevim, co si o tom myslet.
Komentáře
Okomentovat