Deníček jedné slušné úchylačky

Nasadil mi brouka do hlavy.   Psali jsme si, a poslední den se na mě tedy podíval tak, aby se to nedalo popřít. Bylo to ale takovej "nucenej" pohled. Jak psal - nebyla tam žádná jiskra. Grrr. Jenže, jak mohla být? Já byla naštvaná. Praly se ve mě dvě osoby - jedna chtěla jít k němu, a ten pohled si vychutnat z blízka. Zaútočit.  Druhá někde v koutku ale nahlodávala vnitřním monologem - "co když... co kdyby náhodou, to mělo šanci na něco víc? Zabiješ to? Je to opravdu poslední možnost? Co když ještě přijde? Co když ho někde potkáš? Nepočkáme ještě?" Kdybych byla kluk, bylo by to jednodušší. Nebo kdybych v sobě neměla ten postoj, že pokud chlapa sbalím já, tak za delší vztah nestojí.  Mam to s balením asi podobně jako s bojem. Když jsem aktivní, vedu, vyhrávám, daří se mi - líbí se mi ten pocit. Užívám si to. Ale... nevzrušuje mě to. Je to jen povrchní zábava.  Když bojuju a prohrávám, když jsem na pokraji sil, nebo když těžce odolávám nějakýmu pokušení, pak jso...

Líbil se mi jeden kluk. Jen líbil, ale docela dost. Vídala jsem ho často, takže by to býval byl ideální případ pro napsání nějaké té povídky. (Nebo na zakoukání.) To by se ale muselo něco trošku dít. Vždy, když jsem ho viděla, snažila jsem se zachytit jeho pohled, abych mu řekla alespoň "ahoj", z očí do očí. Jenže on se nikdy nepodíval. Když byl blízko, hleděl do země, a co nejrychleji se schoval někam dál. Za pár dní ho vídat přestanu. Mluvili jsme spolu osobně jen dvakrát. Poprvé byl zaskočený z toho, že špatně slyším, a skoro nic jsem mu nerozuměla. Podruhé už s tím počítal, mluvil líp, a rozuměla jsem docela dobře. Psali jsme si víc, dá se říct, taky tak dvakrát. V první vlně jsem se ptala jen já. Zajímal mě, tak jsem o něm chtěla vědět víc, a on se ochotně rozepisoval. Psali jsme si dlouho do noci, skoro rána. Přesto, další den, když jsem ho potkala, ani se na mě nepodíval. Oči opět do země a rychle pryč. Tak jsem už v psaní nepokračovala. Nechtěla jsem se vnucovat. ...

Dnes jsem si uvědomila zajímavou věc - jak se mi někdo začne líbit. Jo, někdo další mě včera zaujal. Začnu od začátku. Kdysi dřív, na zábavě, jak se mě snažil balit jeden starší chlap z fitka, "představoval" mi tam jednoho mladšího kluka, kterýho jsem znala od vidění - taky z fitka. Když jsem pak tomu staršimu utekla, a on mě pak sledoval z povzdálí, občas stál vedle něj ten mladší. To ve mě ještě nic neudělalo, ale vnímám to jako takový první vryp do mé hlavy. Zapamatovala jsem si ho, protože v porovnání s tím starším byl samozřejmě přitažlivější :) Pak jsem ho náhodou potkala u něj v práci (nebo na brigádě) kde mi měnil kola od auta. Překvapilo mě, že ho tam potkávám. Prohodili jsme pár slov o fitku, vzpírání, a chvíli jsem ho i sledovala při práci. V té chvíli jsem si říkala, že je docela hezkej. Líbilo se mi, jak pracoval. Bylo tam pár dalších chlapů, ale ty jsem neznala, tak jsem je skoro nevnímala. Takže když jsem se dostala do situace, že mam špatný gumy na kola, a...

V sobotu jsem šla na zábavu se svěřenkyněma, který ještě ani nemohly pít alkohol (naštěstí ani nechtěly). Byla to zajímavá změna. Venku krásně teplo, spousta místa na tancování, a 3 jsou ideální počet. Mohly jsme všude chodit spolu, a necítit se ani svázaný (vždy se mohla jedna vzdálit) ani osamělý. Mohla jsem se dívat na pódium, kde hráli moji oblíbenci, i se otočit na holky a sdílet s nima svoji radost z hudby a pohybu. Překvapilo mě, kolik tam přišlo známých tváří od nás, protože tentokrát to bylo docela daleko (cca 18 - 20 km). Dokonce i Špinavej s přítelkyní tam byl, ale protože mi sice odpověděl na pozdrav, ale pak mě ignoroval, usoudila jsem, že se mi furt chce vyhýbat a respektovala jsem to. Už někdy na začátku mě zaujal jeden kluk, kterej se tam pohyboval mezi známými tvářemi. Připomínal mi něčím toho ukrajince z grilovačky u Žabí princezny. Tak jsem ho sledovala, a tím jsem vlastně měla vybráno, s kým chci tancovat pomalý. Když začaly ploužáky, povedlo se mi přesvědčit hol...

Minulý týden jsem měla možnost si zajet na trénink Judistickýho soustředění mládeže, stejně jako loni. Tehdy jsem si stěžovala na rozdělení muži/ženy, letos jsem s tím počítala, tak mi to až tak nevadilo. Vtipný bylo, že v momentě, kdy se ze dvou skupin staly tři, a ženy se měly prát úplně zvlášť, zůstala jsem lichá. Tak jsem se šla trenéra zeptat, co má dělat lichá žena, když se chce prát? Odpověděl mi, že odpočívat. To se mi moc nelíbilo, a začala jsem se zoufale rozhlížet kolem. Ne moc dlouho. Během pár vteřin předemnou byl ten (jeden z bráchů) "Prokletých 16",  :) (letos už 17) a nabídl mi, že se můžu prát s ním. Hodně zhubl. Nevím, jestli úmyslně do váhové kategorie, nebo jestli se něco stalo. Dívala jsem se pak projistotu na net, a z kategorie do 81 kg se dostal na kategorii do 66 :-o to je hroznej rozdíl. Když jsem se s ním prala (hodně mě teda nechával :) ), dostali jsme se ke kraji tatami, kde na zemi seděl Judista - ten, se kterým si občas píšu, reprezentant, co ...

Je to absurdní. Špinavej se mi vyhýbá, protože ho přitahuju a je zadanej. Jako by mu něco hrozilo. Přitom já ho nechci ani s přítelkyní, ani samotnýho.  Kdybych mu nedala přečíst to, co jsem o něm kdysi napsala, mohli jsme dál normálně fungovat jako kamarádi. Kdyby šlo jen o něj, tak budiž. Ale sebral mi Žabí princeznu, která si logicky vybrala stranu. Taky bych spís volila chlapy, takže jí rozumím. No a já budu muset na zábavy chodit asi zas sama. Přemýšlela jsem, co kdybych dala i jí přečíst, co jsem o ní psala? Změnilo by se něco? Začala by se mě bát taky? Kdysi dávno jsem sama měla trochu strach, když jsem zjistila, že jeden kluk, co se mi líbil, už není zadanej. Ani nemusel říkat jestli se mu líbím nebo ne, ale dokud měl přítelkyni, cítila jsem se v jeho přítomnosti vpohodě a asi jsem i trošku popichovala. Jakmile byl volnej, a byla jsem s ním někde sama, začala jsem být nervózní.  Jenže mě se ten pocit líbil. Nevědět, doufat, a zároveň se bát, že...

Nedávno jsem tu psala o masáži, kterou jsem vnímala tak, že se to mohlo posunout někam dál. Stačilo k tomu málo. A teď vím, že jsem to tak nevnímala jen já. Kdyby tehdy k něčemu došlo, bylo by to asi mnohem jednodušší. Teď do toho už leze rozum, city, zábrany, strach... Špinavej se mě ptal, jestli bych s nima šla do trojky. I když už předtím měl zvědavější otázky, než je běžný, a to i před svojí přítelkyní, stejně mě překvapilo, že se takhle přímo zeptal. Z očí do očí. Tušit se to dalo, právě podle těch dotazů. Takže otázka samotná mě nepřekvapila tolik, jako její vyslovení. Má odvahu :) Odpovědět se nedalo přímo. Nešla bych do trojky po nějaké domluvě, kde bysme se sešli v ložnici, a "na povel" by se mělo začít. Muselo by to přijít spontánně, jako třeba při té masáži. Když na to všichni jsou naladění, připravení a chcou to. Takže jsem řekla, že by záleželo na situaci. Večer mi pak psal další otázky, jestli se mi líbí, jestli mi voní... šokoval mě otevřeností i upř...