Každá hranice stojí za to

Je to absurdní. Špinavej se mi vyhýbá, protože ho přitahuju a je zadanej. Jako by mu něco hrozilo. Přitom já ho nechci ani s přítelkyní, ani samotnýho. 

Kdybych mu nedala přečíst to, co jsem o něm kdysi napsala, mohli jsme dál normálně fungovat jako kamarádi. Kdyby šlo jen o něj, tak budiž. Ale sebral mi Žabí princeznu, která si logicky vybrala stranu. Taky bych spís volila chlapy, takže jí rozumím. No a já budu muset na zábavy chodit asi zas sama. Přemýšlela jsem, co kdybych dala i jí přečíst, co jsem o ní psala? Změnilo by se něco? Začala by se mě bát taky?

Kdysi dávno jsem sama měla trochu strach, když jsem zjistila, že jeden kluk, co se mi líbil, už není zadanej. Ani nemusel říkat jestli se mu líbím nebo ne, ale dokud měl přítelkyni, cítila jsem se v jeho přítomnosti vpohodě a asi jsem i trošku popichovala. Jakmile byl volnej, a byla jsem s ním někde sama, začala jsem být nervózní.  Jenže mě se ten pocit líbil. Nevědět, doufat, a zároveň se bát, že s ním zase někde budu náhodou sama, že něco udělá…

Dnes už mam určitý zkušenosti, a asi se tolik nebojím, čímž se možná ochuzuju o pár hezkých pocitů. Když jsem byla sama se Špinavým, i když mluvil tak, jak mluvil, díval se tak, jak se díval, nebála jsem se. Nevěřila jsem, že by něco udělal. Nakonec, on je ten, co se bojí. Kdo ví, čeho.

Když si zkusím představit sebe v jeho situaci – šťastně zadaná, a někdo mě přitahuje… využila bych toho k psaní povídky. Vyhledávala bych jeho přítomnost, čerpala z něj energii, nejen sexuální, a tu energii bych pak směřovala na svojeho partnera. Vlastně se mi to i několikrát stalo. Vždy pak byl lepší sex. Sice s představama někoho jinýho, ale ten můj byl tím, kdo mě dokázal dovést k orgasmu, a mnohem silnějšímu, než bez představ. Já si uvědomovala, že realita s tím druhým by nemusela být tak skvělá, jako v představách. Věděla jsem, že ten můj bude asi lepší. Dokud jsem byla šťastně zamilovaná do toho svého, dokázala jsem se spokojit s fantaziemi o jiných. V momentě, kdy i logika mi řekla, že chci někoho jiného, že ten můj už mi nedává to, co potřebuju, že bych byla ochotná vztah obětovat za jedno milování (nebo jen polibek) s někým jiným, tak jsem věděla, že se musíme rozejít. A to i přesto, že jsem neměla žádnou jistotu, jestli ten druhý mě bude chtít. (Jednou chtěl, jednou nechtěl, ale nezáleželo na tom.)

Možná je to tím, že mám ráda hranice. Jejich hledání a pomalý překračování. To napětí, nejistotu. Zkoušení, kam až to může zajít. Co se stane když… . Realita je často dost nudná, takže každá hranice, i když nebude překročena, stojí za to.