Deníček jedné slušné úchylačky

Za těch pár dní se toho stalo docela dost. Na tréninky dětí mi chodí vzpírat dcera kluka, do kterýho jsem byla v 18 letech zamilovaná. Je to hrozně sympatická holka, oblíbila jsem si ji už když u nás byla poprvé, když jsem ani nevěděla, jak se jmenuje. To až z přihlášky,   s jeho podpisem... dost mě to překvapilo tehdy. Chtěla jsem ho vidět. Stejně jako všechny ostatní kluky, se kterýma jsem se tu dřív se sestrou bavila, když nám bylo náct. Jeho asi o trochu víc, i když jsem si moc neuměla představit, co bysme si říkali. Nikdy dřív jsme se vlastně moc nebavili, a to zamilování bylo takový platonický, zábavový, ploužákový. Když jsme spolu někde byli, tak jsme tam sice byli spolu, ale nemluvili, nebo ne moc. Nebo jen tak obecně. Jednou po tréninku ta dcera říkala, že ji táta vyzvedává, tak jsem vyhrkla, že ji doprovodím, ať na mě počká. Že ho chci vidět. Vystoupil z auta, překvapenej. Koukala jsem, že vypadá furt stejně (a hned to řekla nahlas), i když měl vousy a dlouhý vlasy. N...

Reálně se nic moc neděje, a ty maličký "naděje" nebo zápaly mi ani nestály za otevření deníčku. Teď už si to vše samozřejmě uplně nevybavím, jak to bylo. Což je škoda. Měla jsem takový blbý období, kdy jsem nemohla najít motivaci k tréninku Juda, a ani na vzpírání mi to moc nešlo. Osekávala jsem trénink na to "nejnutnější," tedy jen technika a silovka. Stejně jsem i s kreatinem začala být přetrénovaná. Všechno mě bolelo, výkon šel dolů, a závody ve vzpírání byly blízko (9.10.). Na Českým poháru v Brně (10.9.) jsem v Judu vše prohrála. Nebyl tam můj trenér, měla jsem pochybnosti o jeho rozhodnutí, že mám opět závodit kategorii do 78 kg. Ve chvíli, kdy jsem se ho na to ptala, a chtěla aby rozhodl, jsem čekala, že mi potvrdí 70tku. No, možná to nakonec k něčemu bylo, to ukáže až čas, proč to tak mělo být. Ale závody byly moc dlouhý, já se prala úplně na konci, přitom od rozcvičení jsem netušila, kdy přijdu na řadu. Takže jsem byla asi 5 hodin nervózní, připravená...

 Moc se toho neděje, a když už něco, bylo to spíš pro papírovej deníček. Dobu mrtvých emocí začaly narušovat zprávy od chlapů, co mě kdysi chtěli (nebo se mnou něco i měli) a zkoušeli to znovu. Kdyby to byl jeden, dva... ale víc než 5? Už jsem skoro zapomněla, kdo všechno o mě stál, než napsali. Každý se vyjadřoval trošku jinak samozřejmě. Ti co chtěli "víc," byli opatrnější. Ti co stáli spíš jen o nějaký to intimno, byli přímější. Byli mezi nimi i Ibris a Motorkář. Pokud s nima ale nic nebylo, mělo to důvod. Pokud bylo a skončilo, taky to mělo důvod. A ten se ani za léta nezměnil. Ibris pro mě vždy bude důležitý. Mám pro něj slabost, protože je jeden z mála, kdo si vážně umí jít přes překážky za tím, co chce. Umí být ohleduplný, citlivý, ale stejně je vždy po jeho, pokud o něco moc stojí. Je těžký najít tu hranici, kdy to ještě není čiré sobectví a egocentrismus. Snad mu to zůstane :) Někteří kluci, který jsem dřív obdivovala za zdravý sebevědomí, tu hranici už trochu překra...

 Dopis vesmíru, dopis sobě, nebo tak něco. Věříte tomu? Znáte? To si tak napíšete, co byste chtěli třeba za rok. Ideální představu toho co jste, kde jste, co máte, ideálního partnera...  hodíte to na papír, zalepíte do obálky a schováte. Zastrčíte to někam, abyste zapomněli kam a našli to až třeba za rok, dva. Najdete to pravděpodobně až ve chvíli, kdy se většina, či všechno z napsanýho, už splnilo. Pak si to tak čtete a říkáte si, "jak jsem to mohl/a tak blbě napsat?"  :D Vesmír vam splní přání přesně tak, jak ho máte napsané. Ale vždy to udělá jinak, než jste si vlastně představovali. Nebo se to někdy povede přesně? Kdo zvládá tak dobře formulovat, aby to nešlo udělat špatně? Psala jsem si, asi před dvěma lety, jak by měl vypadat můj ideální partner.  Nešetřila jsem detailama, když už to píšu vesmíru, tak proč bych šetřila? Napsala jsem tam rozmezí věku, výšku, barvu vlasů, typ postavy, koníčky, sexuální preference, touhu po rodině... no, prostě popsala jsem celý p...

 Už je to dlouho, co jsem bez chlapa. Alespoň že ty chutě se vrátily, a zase si připadám normální. Byla jsem dnes po delší době na tréninku Juda. Chtělo by to nějakej společnej víkend nebo soustředění, aby se mi trochu rozjela fantazie, a mohla jsem alespoň psát povídky. Zajímavých kluků je tam dost.  Dnes to tam jeden z nich vedl, už jsem o něm pár krátkých představ měla dřív. Působí jako "hodnej dominant," což mi přijde hodně přitažlivý. Neumim si ho moc představit jak dává výprask, nebo prostě nějakej fyzickej, bolestivej trest. Ale na druhou stranu ho uplně vidím, jak dokáže to ovládnutí slovem, pohledem, prostě svojí osobností. Možná by použil jen lehkej stisk ruky/rukou aby dal slovu důraz, a myslím, že by to i bez bolesti, nebo nějaké hrozby, stačilo.  Je zadanej (asi), a pokud by mezi nama něco mohlo proběhnout, pravděpodobně by se to už stalo. Za tu dobu, co se známe, se na mě nikdy nedíval jako na objekt zájmu. (Tím pádem ani já na něj.) Jako trenér se mi občas ...

 Včera se mi zase zdálo o tom mojem svěřenci jako už dřív, a furt to nechápu. Proč on? Občas se mi stalo, že se mi o někom zdálo, a pak jsem se do něj zamilovala. U tohodle to ale neplatí. Tak proč už poněkolikáté takovej sen? V tom snu jsme seděli někde na zemi, on za mnou, a celou mě jakoby obalil. Ve mě se praly různý emoce. Cítila jsem z něj moc, sílu. Jen seděl za mnou, nohy kolem mojich, hrudník na mojich zádech, ruce kolem mě lehce položený hlavu skloněnou, a pohupovali jsme se nějak. A i když já chtěla nejdřív pryč, tak čím dýl jsem byla v tom jeho "sevření," každým dalším pohupem jsem cítila víc a víc takový odevzdání, až k extázi... a najednou jsem zjistila, že mám reálnej orgasmus.  V tom snu možná ani ne, ale prostě jsem se trochu probrala a vnímala, jak tam dole pulzuje v orgasmu. V noci se mi toho pak zdálo ještě víc, ale přes den jsem furt přemýšlela nad tímto. Nad těma pocitama, ty byly krásný, ale hlavně nad tím, proč sakra zrovna on? Nemůžu mít ve snu někoho...

 Po sobotě jsem si říkala, že to byl fakt vydařenej den. Po obědě jsem měla naplánovaný dvě návštěvy - u skorobratrance na stavbě, a pak u kamarádů, kam jsem se už skoro rok chtěla zajít podívat na jejich syna, a nenašla se příležitost, nebo spíš jsme to nikdy nědomluvili dost konkrétně, aby se návštěva uskutečnila.  Oba bydlej kousek ode mě. Takže 13:30 jeden, 16:00 druhej. V 18:30 jsem měla předávat kalendáře do tomboly pořadateli rockovýho plesu u nás, kam jsem furt váhala, jestli vůbec půjdu. Měla jsem totiž jít sama. V pátek se mi náhodou povedlo koupit vhodný šaty. (Ty svoje dlouhý plesový jsem si brát nechtěla, protože škrábou, a abych si je nezničila. Přecijen, rockový ples je zábava, jen ve společenským.) Takže první návštěva fajn, podívala jsem se kde budou bydlet, prohodili jsme pár slov, a škrábala jsem omítku. (Pak jsem ji měla uplně všude. Je to dobrý tužidlo a zahušťovadlo vlasů :D ) Hodina a půl uběhla jako nic. Je zajímavý, že s některýma lidma bych se setkáva...