Jsem silnější

Reálně se nic moc neděje, a ty maličký "naděje" nebo zápaly mi ani nestály za otevření deníčku. Teď už si to vše samozřejmě uplně nevybavím, jak to bylo. Což je škoda.

Měla jsem takový blbý období, kdy jsem nemohla najít motivaci k tréninku Juda, a ani na vzpírání mi to moc nešlo. Osekávala jsem trénink na to "nejnutnější," tedy jen technika a silovka. Stejně jsem i s kreatinem začala být přetrénovaná. Všechno mě bolelo, výkon šel dolů, a závody ve vzpírání byly blízko (9.10.).

Na Českým poháru v Brně (10.9.) jsem v Judu vše prohrála. Nebyl tam můj trenér, měla jsem pochybnosti o jeho rozhodnutí, že mám opět závodit kategorii do 78 kg. Ve chvíli, kdy jsem se ho na to ptala, a chtěla aby rozhodl, jsem čekala, že mi potvrdí 70tku. No, možná to nakonec k něčemu bylo, to ukáže až čas, proč to tak mělo být. Ale závody byly moc dlouhý, já se prala úplně na konci, přitom od rozcvičení jsem netušila, kdy přijdu na řadu. Takže jsem byla asi 5 hodin nervózní, připravená v kimonu, jen ráno nasnídaná (pak už jsem nechtěla jíst, když jsem kdykoliv mohla jít na zápas) a i když jsem pila magnezii a občas jedla hroznovej cukr, furt se mi motala hlava z toho světla tam. Tabule, kde byly tři nasledující zápasy, byla v horním rohu obří haly. Takže furt zakloněná hlava do světla...  no, a už při prvním zápase se mi udělalo špatně, jako na omdlení. Poslední, pátej zápas, jsem nenastoupila. Už bych tím nic nezískala, a vzdát jsem to chtěla skoro už po druhým zápasu. Každej další jsem se musela přemáhat víc a víc, abych do něj šla.

Ten stav na omdlení se mi stal i na tréninku při vzpírání, resp. v posledních sériích pozvedů u Korteho silovky (tzn 8 sérií po 5 opakování). Stalo se mi to pak i na tréninku Juda, po delším randori.  Na MČR v Judu jsem se rozhodla letos nejet. Kromě demotivace to bylo daleko (Jablonec) a měli u mě ze soboty na neděli spát vzpěračky juniorky s trenérem z Prahy (v neděli byly závody, kam jsem s nima jela), tak jsem nemohla přijet dom o půlnoci. Navíc jsem to v pátek před závodem měla dostat. Trenér Juda mě sice zkoušel přesvědčit ať jedu, ale to už bylo pozdě. Už jsem byla rozhodnutá.

Po tom Českým poháru v Judu mi na FB přišla žádost o přidání do přátel od člověka, co napsal knížku o Judu, tak jsem si ho přidala a on mi pak napsal. Prej mě viděl na těch závodech, a líbilo se mu jak se peru. Což teda nechápu, ale kdo ví, jak to myslel. Po pár zprávách to vypadalo (i mi to teda napsal přímo) že jsem se mu prostě líbila. A chtěl za mnou přijet na Moravu abysme se víc poznali. Zatim k tomu nedošlo.

Když jsem kdysi četla tu jeho knížku, říkala jsem si, jaká je škoda, že jsem neměla nikdy osobního trenéra, kterej by ze mě chtěl něco udělat. Kdo by mě opravdu vedl k tomu, abych byla lepší. No a teď jak mi psal, problesklo mi hlavou, jestli by to ještě nemohlo přijít... Trenér, kterýho jsem si vybrala nemá čas. Věnuje se rodině. Má malý děti, a chápu, že ty mají přednost.

Jak to má být správně? Má si závodník vybrat trenéra, nebo naopak? Nebo prostě musí být shoda, jako v partnerským vztahu? To asi spíš. Proto to bude tak těžký.

Na prvním tréninku Juda po Č. poháru, jak mi bylo špatně, jsem pak místo randori měla dělat nástupy s "Hodným dominantem". Toho zas bolelo žebro. Něco jsme dělali a on mi radil co a jak. Pak mi ukazoval, že si ho mam držet od sebe, aby nemohl něco udělat. Já argumentovala, že ale ani já nebudu moct nic udělat. A on tak hezky s úsměvem řekl "JSEM SILNĚJŠÍ :) ." Myslel tím, že  jakmile si ho k sobě pustím, má mě na zemi. Mě samozřejmě je jasný, že je silnější, je to chlap. Ale jak to řekl, tim svým způsobem, začalo mi to rezonovat v hlavě, a vnímala jsem to eroticky. Je silnější, má převahu. Jsem pod ním. Může si se mnou dělat co chce. Má nade mnou moc. Jsem maličká. Chtěla jsem ho poslouchat a učit se od něj. Ne jen v tu chvíli...

 Včera jsem učila vzpírat jednoho kluka, kterej když se usmál, tak byl "H.d." podobnej :) Je zvláštní, jak ve všech vidím podoby lidí, který už znám. A jak už jsem psala dřív, někdy stačí mít ráda člověka, na kterým se mi něco nelíbí, a pak to, co se mi na něm nelíbí, se mi na někom dalším už líbí. Protože mi to připomene toho člověka, kterýho už mam ráda. Nevim vlastně, jestli je to i tenhle případ :D protože už se mi úsměv H.d. líbí.

Proč jsem začala tím, že jsem měla blbý období? Tak nějak věřím, že už to bude lepší. Onemocněla jsem, což je možná tečka. Ale před tou tečkou jsem ještě na začátku nemoci zvládla odzávodit ve vzpírání tak, jak jsem to ani nečekala. Po tréninku, kde bylo 65 + 80 sakra těžký, jsem si říkala, abych nevypadla na základech 70+85. Nakonec jsem šla i základy mnohem vyšší a končila svým obvyklým výkonem 79+94, dala všechny pokusy a národní rekord k tomu. 

Jak říkal můj trenér (ve vzpírání jsem na trenéra měla štěstí, vybrali jsme se navzájem) když člověk moc chce, tak to často nevyjde. A když to nechá volně, v nic nedoufá, tak je příjemně překvapenej. Já mu to furt vyvracím, i když má pravdu. Přeci... když chci nadhodit metrák na soutěži, není možný to nechat volně. Musím jít základ tak, abych se na tu váhu alespoň třetím pokusem dostala. Jak to udělat, když základ má byt na jistotu, a rozumný skok na závodech je cca 3kg? V tomhle ještě nemám úplně jasno. Často vychází to, co on řekne. Nechat věci osudu... ale reálně si to představit neumím. Snad jedině, že by mi to naložili omylem, a zjistila jsem to až potom.