Místo milionu příležitostí

Ve středu jsem byla na jednu noc na soustředění v Nymburce. Na obědě mě tam zaujal jeden kluk, kterej šel o berlích. Jednu nohu pod kolenem neměl vůbec, na druhé měl protézu. Líbil se mi, tak jsem po něm občas pokukovala. No a kolem večeře jsem ho potkala když šel proti mě. Usmála jsem se na něj a on se usmál na mě. A to bohatě stačilo... zjistila jsem jak se jmenuje, i to, že má problém s nohama od miminka a asi mu je ještě budou muset zkracovat. Žádná nehoda. Musí to být zajímavej kluk. Prožil si hodně bolesti a problémů, přesto je teď v reprezentaci sledge hokeje a jezdí na soustředění. Budu si ho pamatovat. (A asi se tomu už nebude nikdo divit, včetně mě - je mu 16)

Ze soboty na neděli jsem spala na tatami v Praze ve Vršovické sokolovně. V neděli tam byly závody. Miluju tu sokolovnu. Už dřív, když jsem tam někdy v 16 letech chodila na tréninky, mě fascinovalo, jak je velká a kolik má temných zákoutí.  Párkrát se mi povedlo tam být v době, kdy byla téměř prázdná. A teď jsem ji měla opravdu jen sama pro sebe. Zamčená uvnitř. Byl to zvláštní pocit. Na jednu stranu - jako by to byl můj vlastní, starej, velkej dům, na druhou stranu jako bych byla Nebojsa a měla přespat v hostinci, ze kterýho se ještě nikdo nevrátil. Odolala jsem, a nešla si znova prohlížet všechny chodbičky a místnosti, kde bylo odemčeno, jako kdysi... nebylo by to asi o moc jiný. Už zhruba vím, co kde je. Je to místo milionu příležitostí...

V neděli byly závody. Ráno ženy, po nich hned muži. Byl tam Tygr. Jen mě pozdravil. Dvakrát jsme se minuli na schodech, když už jsem se pomalu rozhodovala jestli odjet, nebo ještě ne. Měl tam těch milion příležitostí něco udělat... spoustu prázdných místností, pater, tělocvičny, šatny... To jeho "stejně tě jednou nahou uvidím a oš..ám" je k smíchu, když naživo se neodváží mě ani zastavit, oslovit, natož někam zatáhnout.

Kdybych měla chlapa, a byl by tam, asi bych ho sama někam zatáhla a užívala si toho prostředí. Působí na mě vážně eroticky.

Byl tam i Judista, kterej se mnou dřív chtěl něco mít, byl tehdy i docela blízko jak se snažil... ale nakonec nic nebylo a už nebude. Byl tam i kluk, do kterýho jsem byla zamilovaná kdž mi bylo 18 a jemu 14, teď už se ten věkovej rozdíl stírá, ale asi vždy k němu budu něco cítit a mít pro něj slabost. I když už má tři děti :) No a pak mě zaujali dva noví, hezcí kluci, ale ne dost na to, abych se je snažila najít na internetu. Potřebuju spíš ten pocit z očního kontaktu, z nějakýho spojení, než jen to, že se mi kluk líbí. 

Večer mi psal Muj(bývalej), o holkách co teď potkává, a že žádná nebyla lepší než já. Zavzpomínal si na naše první rande, a že by to chtěl prožít zas. To rande tehdy bylo fakt výjimečný, krásný. 

Řekla jsem mu, že jsem přemýšlela o tom líbání s ním, a důvodu, proč bych znova nemohla - že mu nechci dávat naděje, když reálně vím, že to nemá smysl (kvůli pivu, a protože nevěřím, že se dost změnil jeho přístup ke vztahům). Jemu to chybí, a mě taky.