Konec s Motorkářem

 V neděli po zábavě jsem mu napsala jako první, i když až odpoledne. Ptala jsem se co dělá, a on byl dotčenej, že se směju jeho odpovědi, že nic nedělá a odpočívá. Tak jsem mu připomněla, že mi takhle odpověděl zatím pokaždé, když se na to zeptám. A že jsem prostě jen chtěla vědět, jak tráví volnej čas. No, konverzate tam zamrzla. V pondělí jsem taky začala já. Odpověděl až večer, že neměl čas. A když jsem mu na to hned neodpověděla (měla jsem svěřence na tréninku), ptal se, jestli s nim už nemluvím. Nicméně, když jsem už psát mohla, stejně se rozhovor nikam neposunul. Říkala jsem si, že možná to na něj postupovalo moc pomalu, a když se mi nedostal ani do kalhotek, že ho to třeba už se mnou nebaví a fakt bude konec. Tak jsem se s tím nějak smiřovala. 

Vracela jsem se na tinder, dala další 3 srdíčka. S jedním klukem jsem si cvhíli psala, ale bylo z toho jasný, že to mezi nama nemá smysl. S jiným jsem si pak psala dýl. Tam jsem byla až překvapená, kolik toho má společnýho s Křivým. Mluvilo se s nim dobře, zřejmě je i chytrej, a překvapil tím, že umí hledat a asi i číst (většina chlapů nerada čte). Našel totiž tento blog. Normálně bych to sem nepsala, ale už vím, že s ním nic nebude, tak nemá motivaci to tu číst dál, a je to už jedno. Chtěl se v pondělí stavit, a navrhla jsem, aby si rovnou vyzkoušel to vzpírání, když už to dřív dělal. 

Poté, co jsme se domluvili na pondělku, mi napsal Motorkář. Docela se rozpovídal jak byl běhat, a že by chtěl zkusit to vzpírání. Překvapil mě. Jak tím, že se chce vidět, tak tím vzpíráním. A začala jsem se těšit až ho uvidím, políbím, že to bude pokračovat. Třeba i najdeme společnou řeč. Psala jsem mu o tom, že ta komunikace mezi nama je strašná. Někdy to už vypadá že se rozpovídáme, a on pak odpoví jen "aha" nebo o tom nechce mluvit. Tak mi nabídl ať se zeptám, co mě zajímá. Trochu jsme si i psali o jeho práci, vypadalo to prostě nadějně. Pak jsme se kvůli pitomosti zase neshodli - když jsem chtěla vědět jestli pracuje už rok, nebo jen měsíc a ptala jsem se, kdy mu končila škola. Odpovídal mi vyhýbavě. Asi neúmyslně, prostě "tak jak má," "na první pokus" a podobně. Přitom já jen chtěla vědět jestli letos, nebo loni. Po pár minutách mi psal  "stačí," nebo mu praskne cévka, a že se mam zeptat na něco dalšího. Tak jsem to nechala být a ptala se na něco dalšího. No, i když ten rozhovor nebyl dokonalej, těšila jsem se, až ho uvidím. Chtěla jsem, aby to fungovalo. Pak mě přepadl divnej, nepříjemnej pocit z toho, že mám domluvenýho na pondělí někoho jinýho. Sice o nic nešlo, ale ten pocit se mi vážně nelíbil. Tak jsem tomu na pondělí psala trochu odtažitě asi. 

Ve čtvrtek jsem tedy Motorkáře učila vzpírat, a byl to pro mě horor. Protahovat se chtěl po svým, tak budiž. Moje instrukce k protahování neposlouchal, že to cítí jinak, tak to bude dělat jinak. Ok, tak jsem ho nechala a počkala až bude trénovat s činkou. Tam to bylo ještě horší. Jsem zvyklá ukázat základní věci - oči vpřed, těžiště, záda rovně, vzpěračskej úchop... pak přejít k rozcvičení s osou a tak... jemu se nelíbilo ani když jsem mu něco říkala, ani když jsem mlčela. Měl otázky, který byly z mýho pohledu v té chvíli mimo, proto jsem je první třeba ani neslyšela, pak jsem zjistila, že jsem je slyšela dobře, jen nerozuměla, protože byly mimo. Pro něj možná ne. Když jsem mu při rovnání u činky řekla jen "záda" tak pustil osu a začal mi vysvětlovat že teprve dával palce pod prsty aby si srovnal úchop a já už mu komentuju záda, že to mám dělat postupně. Takhle ta konverzace byla celou dobu, a než udělal nějakej pohyb nebo pokus, hrozně to trvalo. Bylo to pro mě tak vyčerpávající, že i když mu to ke konci docela šlo, už jsem se na něj jen smutně dívala a "loučila se s ním". Když jsme se téměř pohádali u dalšího ladění techniky, shodli jsme se, že stačí. Šel do sprchy.  Když se vrátil - bosky, dívala jsem se mu smutně do očí a objala ho. Ptal se, proč se tak dívam (to se ptá furt a já se furt dívala, ale dřív jinak. Toužebně, šťastně...) tak jsem mu řekla důvod - že se asi vidíme naposledy. Ta komunikace mezi nama je prostě strašná, a obávám se, že s tím nepůjde nic udělat. Zarazil se, odstrčil mě, nechtěl mě nechat abych ho obejmula. Bylo mi to hrozně líto. Mluvili jsme o tom pak asi dvě hodiny, než odjel domů. Bála jsem se, že bude pak nemocnej, když celou dobu byl bosky. Já mu v šatně seděla na klíně a ukazovala jsem mu, proč si myslím, že ta komunikace je tak hrozná. On to pak uznal, ale myslel si prý, že se to časem zlepší. Nechtěl abych ho objímala, aby nebrečel, ale já si nemohla pomoct. V jednu chvíli se postavil, posunul mě až ke skříni, opřel mě o ni, chytil v pase, za bradu a tak jemně políbil na rty. Chvíli jsme se líbali, a bylo to dokonalý. Polibek, na kterej budu ještě dlouho myslet. 

Říkala jsem mu, že pokud si fakt myslí, že by s tou komunikací šlo něco udělat, tak jsem ochotná tomu dát třeba týden, ať to zkusíme. Ale to nechtěl. Ukončila jsem to, tak to chtěl uplně utnout. Že už se neuvidíme a nebudeme si psát, nic. Zřejmě hrdost.

Pak odešel a já jela taky domů. Měla jsem knedlík v krku. Přemýšlela jsem, jestli vážně nešlo něco udělat, jestli jsem to neuspěchala. 

V pátek jsem jela na trénink i když se mi vůbec nechtělo. Přijela jsem do vzpírárny, otevřela dveře šatny a koukam na tu skříň, kde mě naposledy políbil. Knedlík v krku začal být nesnesitelnej. Otočila jsem se a dívala na lavičku kde seděl "po zábavě," s hlavou v mojem klíně a já ho škřábala po zádech. Šla jsem do protahovací místnosti a viděla, jak tam na žíněnce po tmě ležíme  v objetí... trénovalo se blbě a brzo jsem se rozhodla jít domů. Když jsem odcházela, všimla jsem si na gumách otisku jeho bosých noh. Musela jsem do jedné stopy šlápnout, porovnat jak má velkou nohu proti mojí. 

Když jsem přijela dom, musela jsem si chvíli lehnout do postele a pustit to. Brečela jsem. Vybavovala jsem si všechny hezký chvilky s ním, přemýšlela znova nad tím, jestli to fakt nemělo šanci... 

Logicky vím, že nemělo. Ještě jsem s nikým nikdy neměla tak hroznou domluvu. Ani nevím, jestli kromě práce teď něco dělá, nebo se jen dívá na filmy a spí. Třeba bych se s nim časem začala nudit. Přecijen bych měla být spíš se sportovcem. Ale... jak v tom jsou city, rozum jde stranou. A ony v tom ty city byly. V ten pátek jsem mu napsala, neudržela jsem se. Odpověděl mi  " prosím, nepiš mi." na moje "dobře, promiň" odvětil "díky". Brala jsem to jako konec.

V sobotu před 8 večer mi napsal. Já se zrovna vracela ze závodu, a čtu "přijedeš pro mě?" divila jsem se, a považovala to za omyl. Tak jsem mu napsala "já? Nechtěl jsi, ať ti nepíšu?"  No, nebyl to omyl. Byl na oslavě, pil. Psal, že mě má vážně rád. Tak jsem chtěla, ať mi napíše, až bude střízlivej, pokud bude ještě chtít. Ráno napsal, a domluvili jsme se, že se v pondělí uvidíme. 

V pondělí jsem se viděla s tím dalším ze seznamky. Bylo to zvláštní. Myslela jsem si, že odsud už ví, že špatně slyším. Zmiňuji to tu docela často. Ale nevěděl. Asi ho to trochu zarazilo. No, já z té schůzky asi nebyla vůbec nervózní oproti němu. Neměla jsem žádný očekávání, protože víc jsem myslela na to, že přijede pak Motorkář. Je fakt blbý nemít něco ukončeno uplně, a načínat něco novýho. No, byl to hezkej kluk, ale zřejmě se ve vzpírárně necítíl dobře. Asi tím, jak nevěděl, že špatně slyším, a taky tím, že tam za nějakou dobu přišla jedna další vzpěračka, a vpodstatě jsme jen trénovali. (A pomohl mi nalepit tabuli na vrata :) ) Mohlo to asi být i nadějný, kdyby to přišlo v jiné době, setkali jsme se později a kdyby věděl o mojem sluchu včas. Teď už je to asi jedno. Psal mi pak, že z Brna je to dost daleko. Pokud je Brno daleko... prostě to nemá smysl. Pro mě je Brno kousek. Jela jsem tam kdysi za Mým jen pro půl hodiny jeho času, a nelitovala jsem. On taky jezdil párkrát jen kvůli hodině společnýho času za mnou, zabíl tím půl dne, protože němel auto... a myslím, že taky nelitoval. 

Večer přijel Motorkář. Než jsme byli sami, tak jsme jen dělali blbosti. Postříkala jsem ho vodou z mokrých ruk, on mi to pak vrátil stejně. Blbli jsme prostě, jako bysme se nerozešli. Až jsme byli sami, zkoušela jsem přejít na vážnější rozhovor. To on mi psal, ať už mu nepíšu, a pak se ozval.. i když byl střízlivej. Chtěla jsem vědět co chce. Co vlastně od toho vztahu očekával. Proč vyhledává starší partnerky když mu musí být jasný, že už budou myslet na založení rodiny... moc jsem toho z něj nedostala. Rodina prej vpohodě, že mu to je jasný. A že neví, proč se mu líbí starší. Chvilkama jsme se u toho trochu prali. Nedovolil mi ho obejmout, ale provokoval. Jednou mě zas přitiskl na zeď, čelo na čelo, zavřený oči, objetí, skoro sladěný dýchání... blížil se rtama.. a pak uhnul a odešel. Schválně. Chtěla jsem ten polibek. Nedal mi ho. Nevím, vubec nevím co chce nebo co chtěl. Prý toho chce hodně, ale kvůli čtvrtku (rozchodu) si to nevzal. A prostě to bere jako že jsem se rozhodla a fakt je konec. Ale proč mi teda psal? Proč přijel? Proč, když jsme si pak večer psali, a končili jsme tím, že fakt je konec a já na to "dobře" a na jeho "tak se měj" jsem odpověděla "ty taky..." proč to tím nekončilo a pokračoval dál? Proč se mě ptal, jestli mám čas dnes? Na něj? Jestli ho chci vidět? Chtěl jen abych mu řekla že jo, aby mi to mohl odepřít? Aby měl pocit, že se taky budu trochu trápit?

Dnes jsme se neviděli. Asi už to vážně skončilo. Kdyby chtěl, asi bych se ale sešla. Chybí mi ta hravost s ním, to provokování. To, co jsem dřív měla s Ibrisem třeba... vlastně to ani nemusí být vztah. Logika říká, že to mam pustit z hlavy. Vlastně mi Morotkář přinesl do života to, co mi chybělo s Křivým. Pocit, že jsem dostatečně atraktivní, že stačí když se k chlapovi přitisknu a stojí mu. Že po mě někdo touží, a že by se mnou chtěl mít sex kdykoliv, kdekoliv. S Křivým to bylo hodně o té logice. Teď naopak, to bylo jen o emocích. O fyzické přitažlivosti, jiskření, hravosti. A i když chci založit rodinu, tak stejně bych tomuhle vždy dala přednost. Nejlepší by samozřejmě bylo najít 2 v jednom. Logiku i emoce.