Základní lidské potřeby

 Musím se už zamyslet, jaký že to jsou ty základní životní potřeby. Pro každýho to je možná trochu jinak, když tam bude víc než jíst, pít, dýchat. Takže zkusíme rozšířený žebříček priorit... mojich základních (spokojeně životních) potřeb.

1. dýchat - ideálně volně, bez ucpanýho nosu, krku, čistej svěží vzduch. I když trocha škrcení občas neuškodí.

2. pít -  ideálně vodu nebo černej čaj. Masálu, kafe z kávovaru s kokosovým mlíkem, červený víno, whisky... dobře, ten alkohol už nepatří do 2. stupně potřeb, to bude někde mnohem dál. Ale občas se hodí. Třeba teď to červený.

3. jíst - chutně, zdravě, tak akorát. Občas se přežrat, občas si dát dietu, ať je trochu změna. Nicméně, pokud zrovna netrpím hlady, posunulo by se jídlo na mnohem vzdálenější číslo. 

4. spát - dostatečně dlouho, ale aby to zas nezabilo celej den. S nějakým hezkým snem, nejlíp s někým v objetí, ale aby mě u toho vše nebolelo

5. sex - kvůli tomu to teď píšu. Kdybych měla uspokojeny základní potřeby byť jen na hranici, tedy nebyla dva dny bez jídla či spánku, neměla omezený možnosti dýchání a hroznou žízeň, pak by sex pro mě byl hodně nahoře. Stačí minimum všeho výše napsanýho, a budu mít velkou potřebu sexu nebo erotiky. Myslim na to vpodstatě skoro furt. Jen teda, jsem submisivní. Nebavilo by mě být klasickou nymfomankou, co si bere sex jak na ni přijde chuť. Já musim počkat, až si někdo vezmě mě. 

6. sport - ideálně Judo a vzpírání, sport, ve kterým se dá posouvat, zlepšovat, kde můžu překračovat hranice svých fyzických možností. Kde se dá i závodit. Hlavně Judo mi díky své kontaktnosti trochu nahrazuje sex.

7. hudba - když dýl neposloucham hudbu, chybí mi. Hudba jsou pro mě emoce. Emoce mi možná lehce nahrazujou sex, stejně jako sport.

8. psaní - jak špatně slyším, mam asi zhoršený možnosti komunikace. Sice mám komu se svěřovat, ale taky vlastně spíš psaním. Psaním deníčku nebo povídek ze sebe dostávám to, co musí ven. Pocity, emoce, touhy, strachy, dělám si v sobě víc jasno. Bez možnosti psát by mi něco chybělo.

9. děti -  ideálně vlastní, na což zatím čekám. Ale chci prostě předávat dál to, co mě život naučil. Chci dětem ukazovat správnej směr, pomáhat jim s problémy kterýma jsem si třeba taky procházela, sledovat jak se vyvíjí, rostou, zdokonalují... pomáhat jim zvyšovat sebevědomí a stávat se silnýma osobnostma, protože těch je tu v dnešní době málo. Přitom silnou osobností může být téměř kdokoliv.Čím dřív si to dítě uvědomí, tím spíš z něj bude zdravě sebevědomej dospělej. Později už se to mění hůř.

10. parta - vždy to byl můj sen, mít jednu stálou partu, ideálně hlavně z kluků. Partu, na kterou by se dalo spolehnout, že spolu budeme furt něco poržívat, jezdit na výlety, bavit se, scházet, diskutovat, sportovat, slavit, dělat blbosti, vyzývat se navzájem, pomáhat si s problémy. Spíš než potřeba je to asi taková moje touha. Jednu dobu jsem si i říkala, že by mi spíš stačila parta, než přítel. Teď nevím.