Tři a přitom skoro nikdo

 Pokračovalo to vlastně stejně, jako dřív. Ještě ten den co jsem uslzená odjížděla, mi Muj (už bývalej) psal, že měl vážnější rozhovor s rodičema, a že to bylo vše nedorozumění, jeho chyba, a mohli jsme se vídat mnohem častěji. 

Na jednu stranu - psal s pochopením, že už to beru jako definitivní konec, ale na druhou stranu už si představoval jak by to šlo dál.  Chtěl mě pak vidět, že mi musí něco dát. Nechtělo se mi za nim jezdit kvuli tomu, tak přijel on v pondělí za mnou, na Judo. Podruhé se tam setkal s Ibrisem. Dali si spolu slíbenou páku (samozřejmě Ibris vyhrál) Bylo mezi nima trochu napětí. Když byl skoro konec, začal se Ibris převlíkat a než odešel, obejmul mě. To normálně nedělá. Chtěl, aby to Muj viděl. Když jsem pak já odcházela do šatny, najednou se vyřítil ze schodů, obejmul mě ještě jednou a kousl do ramene. (To už Muj neviděl) Musela jsem se tomu smát, ale líbilo se mi to. 

S Mým jsme si pak šli dat věci do auta  a na chvíli si sednout na zeď do parku. Dal mi ten dopis - písničku, co chtěl. Poslal mi pak i hudbu která k tomu patří (u které to psal), od písničky jejíž text prý je taky o nás. "John Denver - Leaving On A Jet Plane." Ta jeho písnička na papíře byla vlastně vyznání, a prosba o další šanci. Už pátou. Nechápu ho. Říkal mi, že by mě u nich doma chtěl i na Vánoce, přes svátky. Proč ho takový věci napadaj po rozchodu? Řekla jsem mu, že ho mam ráda, ale opravdu už nezměním názor, a můžeme se vídat jen jako kamarádi. Pokud by se časem změnil, tak třeba si mě později dokáže získat zpět. Ale ne teď. Změna není vidět druhý den...  Nevím, jestli tomu věřím, nebo jestli je to berlička. Uvědomuju si, že jsem vlastně totéž (že někdy se možná naše cesty opět protnou) řekla Bývalýmu, kterýho jsem ale milovala a vždy budu. Do Mýho jsem byla jen chvíli zamilovaná. 

Vlastně jsem se podruhé dostala do stejné situace. Nechtěla jsem to uplně utnout a nesu následky. Nevím, jak se k nim chovat, abych jim nedávala falešný naděje, abych s nima mohla trávit čas s pocitem, že je nám oběma dobře a nikdo nečeká něco víc. U Bývalýho je problém zřejmě v tom, že už si možná jinou ženu místo mě nenajde, protože je ženatý. Muj snad bude moct být kamarádem, až si najde jinou holku. 

Dnes mi Muj psal, jestli za nim přijedu do Prahy, kde bude pracovně. Když jsem mu zkusila vysvětlit proč váham a spíš ne, nekomentoval to a jen se zeptal na víkend. Chtěl mě vzít do jeskyní s přespáváním venku. Uvědomila jsem si, že s ním už projistotu usínat nechci. Dřív by mi to nevadilo, spíš naopak. Ale teď mam pocit, že se kolem mě těch chlapů motá moc. Bývalej, Muj a Ibris...  ani jednomu nechci ublížit, všechny mam svým způsobem ráda, se všema bych ráda nějak trávila čas, a ani s jednim nemůžu mít normální vztah. 

Vím, že existuje polyamory a myslela jsem si, že je to muj případ. Že bych zvládla milovat víc lidí s tím, že oni by taky milovali víc lidí... ale asi to bude složitější. Už takhle mam problém s tím, udržet určitý hranice, a neumím si představit, že bych je nedržela. Mohla bych, ale neumím si představit, že bych měla sex nebo něco intimního se všema během nějaké krátké doby. Připadala bych si špinavá, a ani v sobě tu touhu nemam. Myslím, že bych byla schopna tolerovat další ženu u chlapa, ideálně kdyby byla sympatická a taky nemajetnická, abych jí nevadila já, nebo i přístupná občasné trojce. Ale sama bych asi nechtěla mít víc než jednoho chlapa na vztah. Možná tak na sex jako zpestření, ale vždy s partnerem. Podle toho, jakým směrem by on byl úchylnej :) (a nedělam si iluze, že bych vydržela s neúchylným)

Tento víkend jsem se viděla s Bývalým. Kdyby nemluvil, byl by to skvělej den. Už mě i napadlo, jestli jsem z podobnýho důvodu nepřestala slyšet... už podruhé v krátké době mě totiž napadlo u dvou různých lidí, že "kdyby nemluvili, bylo by to dokonalý." No ale Bývalej mluvil. O tom, co očekával, co mu nemůžu dát. Připomínl mi moje slova, který vubec nevim, že bych kdy řekla, nebo možná si je jen v hlavě nějak vytrhl z kontextu (Třeba jsem mu prý říkala, že na prsa mi bude moct sahat kdykoliv protože se mi to líbí. Mohla jsem mu to říct, když jsme byli ve vztahu a nečekala jsem, že bych měla někdy někoho jinýho, ale těžko bych to řekla s tím, že budu mít normální vztah a necham na sebe takhle sahat bývalýho. ) No, končilo to tím, že jsem zas měla knedlík v krku a brečela. Pak mě obejmul, bylo to trochu lepší, ale asi by trvalo dlouho, než by ten knedlík v krku splaskl. Pak mě ale zničeho nic opřel o auto a dal mi na zadek. Docela silně. Bolelo to, nelíbilo se mi to, první jsem se bezmocně smála, bránila se, říkala že kolem jsou baráky s lidma... když konečně přestal, zjistila jsem, že knedlík z krku i slzy jsou pryč. Uvolnilo mě to, i když ani zpětně to pro mě nebylo nijak vzrušující, jak jsem si vždy představovala, že by asi bylo, kdyby mi někdo nečekaně dal na zadek.