Rozloučení, otevřenost

 V sobotu jsem se viděla s bývalým a pak i s Mým (už taky bývalým). S bývalým jsme se potkali řekněme "v práci," pak jsme šli na zmrzlinu, dali si kafe, chvíli povídali a odvezl mě na vlak. Cítila jsem, že je smutnej. Chtěl víc, doufal asi, že s ním budu dýl. Řekla jsem mu, že mam chvíli čas, ale ne až do večera. Neupřesňovala jsem to, ale určitě si občas všiml na mojem mobilu fotky Mýho, kterýho jsem tam ještě furt měla. A z toho asi byl smutnej. Nepřiznal to, neptal se co mam, ale jak byl smutnej, já věděla že ze mě, zase jsem se cítila špatně. 

Pak jsem jela za Mým. Vzal mě na akci, kde byl brigádně, takže tam měl občas nějakou práci. Akce se mi vůbec nelíbila. Davy lidí, nic se tam pořádně nedělo, jen chlastalo. Muj mě vláčel tam a zpátky v tom davu, aniž bych věděla kam a proč jdeme většinou. Začala jsem cítit nechuť kamkoliv jít, cokoliv dělat, nejradší bych rovnou jela dom. Začalo mě (asi z toho) bolet břicho. Když jsem byla někdy sama, protože Muj něco dělal, psala jsem si zprávy s kamarádkou a s Ibrisem. Ten asi na Mýho trochu žárlil. 

Ke konci akce hodně pršelo. Je zvláštní, že když pršelo tehdy na zábavě, bylo to dokonalý. Tam nebyly davy lidí, slyšela jsem hudbu a věděla jsem, že můžu kdykoliv sednout do auta a za chvíli být doma v suchu a teple. Tady jsem byla sama, vpodstatě závislá na Mým, musela počkat, až on bude moct jít, nebyla tam hudba, a neměla jsem ani jeho pozornost po většinu času. Teda když byl se mnou, tak se mě furt snažil líbat, a já z toho dělala jen povrchový pusy. Objala jsem ho vždy ráda, ale nechtěla jsem mu dávat naděje tím, že bych se s ním vášnivě líbala, nebo dělala něco, co by nás vzrušovalo.

Když jsme konečně přišli k němu, šla jsem se vysprchovat. Po mojem dotazu jestli se zvládne v noci jen přitulit, když nic nebude, pochopil, že ho vyhazuju z koupelny  a chci se vysprchovat sama. Byl z toho smutnej. Dole se pak zeptal jestli si má rozdělat karimatku, což nemusel. Chtěla jsem ho v noci obejmout  a usnout.

Přišlo mi trošku, jako by to tu četl, nebo možná vážně slova mají takovou sílu, že když se řeknou či napíšou, jsou vyslány vesmíru, a ten se podle toho změní... přitulil se trošku jinak než dřív. Když to ale srovnám s Ibrisem, tak ten byl víc "dominantní. Ibris mě celou jakoby obalil, ležela jsem mu na rameni nebo schoulená na hrudi, nebo se otočil nademě a zalehl mě. Muj naopak - dává si mě nahoru, takže on má hlavu u mýho ramene, a otáčí mě na sebe. Tentokrát se ale přitulil víc i nohama, byl blíž, vydržel to delší dobu a když jsem byla zády, líbal mě na krk a záda. Když mi chtěl líbat krk zepředu, uhýbala jsem. Nechtěla jsem být vzrušená. Pak jsme usnuli asi, ale ráno to zkoušel víc. 

Nedošel mi jeden paradox. Věděla jsem tak nějak, že se asi bude snažit se mnou něco mít. Ale byla jsem rozhodnutá, že jsme rozešlí, a tedy nebudeme mít sex. A aby nebyl sex, nesmim být vzrušená. Nedovolila jsem mu tedy sáhnout ani na prsa, ani mezi nohy, ani sundat mi tričko, ani pořádnej polibek, ani líbání na krk, ani jsem se nechtěla dotknout jeho penisu, kam mi zkoušel dávat moji ruku - normálně, násilněji i fíglama :) Nedošlo mi ale, že to, co mě vzrušuje nejvíc, je vlastně boj sám o sobě. Takže i když jsem se ubránila, nakonec jsem stejně byla vzrušená. Protože ten boj byl podobnej jako na našem prvním či druhým rande. Vždy, když už ale měl něco skoro vyhraný - ruku pod tričkem těsně u prsa a já neměla jak mu zabránit aby pokračoval, tak jsem se mu jen podívala do očí a řekla potichu"ne." Respektoval to vždy. Když se nemohl dostat k citlivým místům, střídal to s tím, že mi zasouval penis kam se dalo. Mezi stehna, otíral ho o můj pas, protahoval mezi rukama co jsem měla sevřený na prsou, snažil se ho dostat do mé dlaně, nebo ho provlékl okrajem kalhotek z boku a třel se o ně... fantazii má v tomto ohledu dobrou :) Občas jsem se tomu musela smát, i když to byl takovej bezmocnej smích. Jenže bezmoc se mi líbí. Mohla jsem to asi i celý zastavit, a když už bylo půl 11 tak jsem to nakonec i zastavila tím, že jsem vstala z postele. Ani to ale nebylo jednoduchý. Posadila jsem se a on mě strhnul zpět. Naklonila jsem se z postele, a on mi to nedovolil, takže jsem se svalila mezi postel (rozloženej gauč) a stůl, neměla kam uhnout do strany, a pod hlavou jsem měla jeho klín s plně ztopořeným penisem, kterým se mi otíral o tvář. Držel mi ruce a zkoušel dál bojovat o něco víc. Otřel mi svoji vlhkost o obličej a krk. Občas jsem ho při tom bránění se kousla, zacvalaka zubama, ale uvědomovala jsem si u toho, že to nemá rád. On mě jendou taky kousnul na oplátku, což se divím. Já to dělám automaticky, a pak jsem si tím vlastně potvrzovala to, že to vzrušení opravdu nechci. Že ten rozchod musí být definitivní. (protože automaticky dělam něco co miluju a on nemá rád)

Bylo to čistě logický rozhodnutí. To jeho dobývání mi asi bude hodně chybět. Život ale není jen o sexu, a ne vždy to bylo takhle s bojem. 

U auta mi řekl větu, která je snad nejbolestnější, co jsem kdy slyšela, ať už od kohokoliv. Že už se možná nikdy neuvidíme. I když jsme se rozešli už v úterý, až po té větě se mi začaly hrnout slzy do očí. Jemu už tekly. Chvíli jsme spolu mluvili. Nechtěla jsem to tak, chci ho dál potkávat i jako kamarádka. Ten vztah měl nějakej smysl. Mam ho ráda, dokázal toho hodně, co jsem u jiných chlapů nezažila, ale prostě bez rozchodu by se nic nezměnilo. Stejně jsem ale nechtěla slyšet tu větu, která mi zní, jako by umřel. Když jsem opravdu odjížděla, řekl mi do okýnka auta, že mě miluje. V hlavě mi prolítly vzpomínky na to hezký, a vynořila se hromada pochybností, jestli to vážně nešlo nějak zachránit. Neuměla jsem si v té chvíli představit, že bych mohla chtít mít něco - cokoliv, s někým jiným. Brečela jsem celou cestu domů, pak chvíli ve vzpírárně než tam přišli lidi. Nemohla jsem s nima trénovat, tak jsem nenápadně zmizela a doma si zalezla s kocourem do postele. Potřebovala jsem to ze sebe dostat. Vytekl ze mě snad litr slz. Psala jsem mu to, a psala jsem i nejlepší kamarádce, která věděla vše a uměla to pochopit. On mi pak napsal, že mluvil s rodiči, a ví, že to vše byla jeho chyba. Že se málo svěřuje s pocitama, mě i rodičům. Že to celý vlastně bylo nedorozumění, a mohli jsme se vídat mnohem častěji. Ale podobně to psal i po těch prvních pokusech o rozchod... nemůžu mu dávat nekonečno šancí.

Díky těm zprávám s ním jsem pak už byla klidnější. Oči mě furt pálej, ale už mě nepřepadaj ty záchvaty pláče. Vidím realitu, logicky... uvidíme, co bude dál.