Čekání

Od soboty uběhlo pár dní, ale s vědomím toho, že se tento týden vůbec neuvidíme, mi to přijde jako věčnost. Učím se být trpělivá, přesto to ve mě už párkrát bouchlo. Strašně bych ho chtěla vidět. I kdybych měla jet za ním jen na pár minut, jela bych kdykoliv. Ale potřebuju, aby to chtěl i on.
 Bude to těžší, protože v tomhle mi asi je podobný a nebude mě chtít "využívat." Moc rozumnej a ekonomickej nápad to není, ale srdce je silnější. Přesto jsem se rozhodla vydržet, a nechat ho pomalu naplnit svý představy o ideálním průběhu vztahu.

Moji první krizi zažehnal tím, že mě oficiálně na FB označil jako svoji přítelkyni. Druhou tím, že o mě mluvil se svojí mámou, a ta nebyla proti nám. V pátek si plánuje promluvit s tátou, víkend bude muset pracovat, ale další týden už se uvidíme. Díky tomu, že o mě rodiče budou vědět, měl by být "svobodnější." A asi se i bude cítit líp. Mít mladýho kluka má svý + i - :) a musim to přijmout tak, jak to je. Bude pro mě těžkou školou... ale přesto si to vše užívám. Stačí zapnout telefon, kde mám jeho fotku z našeho prvního rande, a už se usmívám.
Když si vybavím chvilky s ním, byť třeba ty jeho příchody ke mě, když se setkáme... jak mi jde naproti s úsměvem, blíž a blíž, očima mě omámí tak, že se nemůžu hnout z místa a málem se mi podlamují nohy, znovu to cítím. Chvění přímo kolem srdce.

Než jsem tento zápisek odeslala, už jsem to nevydržela. Chvíli jsme si psali, a nakonec za ním zítra pojedu ke škole. Bude mít jen půl hodiny, přijde o oběd, ale uvidíme se. Je divný, že to tolik prožívám, ale ta bolest z nevědomí kdy se uvidíme, spolu s vědomím, že to bude za dost dlouho, byla přímo fyzická. Měla jsem na výběr - pustit tu bolest a s ní nějaké city, ochladnout... a nebo ji nějak vyléčit. Chci ten oheň udržet co nejdýl v takové intenzitě, s jakou hoří už od 8.2. i za cenu bolesti, která se bude dát snést.