Hrdost

Na třetím rande jsme se sešli v Olomouci. Po setkání mi dal pusu a chytil mě za ruku. Hledali jsme místo, kde by měli palačinky s malinama. Celou tu dobu jsme se drželi. Bylo mi to příjemný. Vnímala jsem jeho dlaň, a možná to i dokázalo nahradit rozhodující polibek. Když si to tak zpětně vybavím, sice ten dotek byl přijemný, líbilo se mi, že našel tu dovahu a chytl mě, měl dobrej stisk, ale byla tam jakási nekompatibilita. Necítila jsem ho u sebe blíž, než kdyby šel metr ode mě.
Kdysi dávno, když jsme se dávali dohromady s bývalým, začalo to rukama. Seděli jsme vedle sebe, naše ruce se dotkly a rozehrály takovou hru, jako by se vášnivě milovaly. My jen seděli vedle sebe, koukali před sebe, na sebe nebo na ty dlaně, co to vůbec dělají. Nemuseli jsme mluvit, ale srdce bušila, zorničky se rozšiřovaly, bylo to hodně intimní.
No, po této schůzce jsme si s Dohazovaným napsali, jak to cítíme. Ráda bych ho občas potkávala a poznávala, ale obávám se, že už se nezamiluju. Třeba jsem ho měla poznat pro nějakou svoji kamarádku.

Mezitím jsem párkrát viděla ty, do nichž jsem dřív byla zamilovaná, i toho, co se mi jen líbil. V jeden moment mě překvapily vlastní pocity. I když už v nic nedoufám, a asi nejsem ani zamilovaná, stejně vyhledávám  přítomnost K3. Samo mě to k němu táhne. Už nevím, jestli jsem seděla nebo stála, prošel kolem mě, a ve chvíli, kdy byl zády ke mě, podívala jsem se mu na ty stále širší a širší ramena, krk, kraťoučké vlasy v zátylku, po kterých tak ráda jezdím rukou, a kousek čelisti, co byl vidět z boku. Vnímala jsem ten kousek jeho těla, hodně silně. To by nebylo až tak divné, ale ten pocit, co se ve mě probudil, byla hrdost. Ta stejná hrdost, o které jsem psala kdysi v povídce o K. Proč hrdost? Co je to za divnej pocit? Vpodstatě jsem hrdá na to, jake je. Jak je lepším, větším, silnějším, přitažlivějším. Bude dokonalej. Dávalo by to smysl, pokud bych se na tom nějak podílela, nebo s ním byla v nějakým vztahu. Nebo může někdo být hrdý na jiného člověka, se kterým není nijak spojen? Ale jak to píšu, uvědomuju si, že já tam už pocit nějakýho spojení mám. Ač to není reálně vidět, cítím to tak.
Nejsem zamilovaná, miluju ho. Bezpodmíněčně. Chci, aby byl šťastnej. Cítím se dobře v jeho přítomnosti, chci, ale nemusím ho nutně mít vedle sebe, abych ho vnímala jako blízkýho. Vidím jeho chyby i drobné nedokonalosti, ale jen se nad nimi pousměju. Kdokoliv pije pivo, hnusí se mi. On si dá pivo, usměju se.

Už delší dobu jsem přemýšlela nad tím, že bych si ráda nechala udělat fotky s BDSM tematikou. Je to část mě, která nedostala příležitost se plně projevit. Dokud můžu, chci to zvěčnit. Chci fotky, kde budou vidět moje pocity, ze kterých by nikdo nebyl na pochybách, že jsem submisivní. Neplánuji je ukazovat kde komu. Možná dokonce nikomu. Chci je pro sebe. Abych ale mohla ukázat svoje submisivní pocity, muselo by se to fotit s dominantním mužem. Ten by tam ani nemusel být moc vidět, třeba jen zezadu, kousek krku (zas ta hrdost) a ramene, a přes něj já, jak klečím a vzhlížím k němu. Nebo jeho kolena a já přehnutá, s odhaleným pozadím...
Už před rokem jsem jako jedinnýho možnýho adepta na focení viděla jeho. Ale byl moc mladý. Letos mě kamarád popíchl, ať už v tom směru něco udělám. Oslovila jsem fotografa. Ještě mě čeká oslovit jeho... jestli do toho půjde. Vím, že i když by jen stál, třeba v obleku, mě by stačilo podívat se mu do očí, a ty pocity v sobě najdu. Takže aniž by on ze sebe něco ukázal, já bych mohla získat fotky své odhalené duše. Pokud by do toho nešel, nevím teď o nikom, kdo by měl stejnou moc. Focení by se odložilo na neurčito.