Dohazovanej
Dva týdny se nic nedělo, pak se ozval "Dohazovanej". Po té době jsem trošku otupila. V úterý večer jsem šla na zábavu s tím, že se tam třeba může objevit někdo jiný, zajímavější. Moje fantazie mi nabízela spoustu varinat, co by se mohlo stát. To, že mi těsně před zábavou odešlo auto, což znamenalo, že nebdu řídit a můžu i pít alkohol, tomu jen nahrávalo. Realita nakonec samozřejmě zklamala. Někdy je bohatá fantazie trošku na škodu :)
Ale jak jsem psala dřív, že nevím, jestli na zábavy chodit, nebo ne, tak - když nepůjdu, nestane se určitě nic. Když půjdu, je malá šance, že se něco stane. Čím častěji někam půjdu, tím je ta šance vyšší.
Nejzajímavější z mojich představ o průběhu asi byla ta, že se tam nakonec kolem půlnoci (v době ploužáků) objeví Dohazovanej, já budu s někým jiným tancovat tělo na tělo, nebo se možná i líbat, on mu mě rozzuřenej sebere a už nepustí. Takže vlastně, i když jsem ho pustila za těch 14 dní z hlavy, a přestala jsem něco chtít, někde v pozadí tam ještě zůstal. I s nadějí, že by mohl být dost silnej, aby se snažil sám, bez dohazovače.
Ve středu se přijel i s dcerkou podívat ke mě do vzpírárny. Bylo zajímavý, poznat ho jinak, než na zábavě. Opravdu ráda jsem ho viděla. Cítila jsem, jako by byl můj blízkej kamarád.
Trénovala jsem zrovan svoje malý svěřence, tak jsem se mu moc nemohla věnovat. Akorát kafe jsem mu udělala. Ale zabavil se. Pokecal s ostatníma, prohodili jsme pár slov spolu.
Překvapilo mě, jak je vlastně hubenej. Na zábavě, pod oblečením, to nebylo tak vidět. Má moc hezký oči. A když se mě líběj hnědý oči, tak musej být fakt super :D jinak jsem spíš na světlý.
Má takovej podmanivej, něžně línej, přitom pevnej pohled. Řekla bych - přesvědčivej.
Líbí se mi, chci ho poznat, ale zároveň nejsem zamilovaná. Netoužím s ním po něčem víc, ani po dotecích, ani po líbání... je to zvláštní. Přijde to?
Když jsem se před rokem zamilovala do ženatýho judisty, stačilo by málo k tomu, abych mu úplně podlehla, ještě ten večer. S Dohazovaným je to jiný. Je to jím, nebo situací?
Možná se zase brzo uvidíme. Doufám v to, a zároveň se trošku bojím.
Každopádně, je fajn, že se něco děje, a že to tentokrát není jen platonické pobláznění. Uvidíme, kam to povede.
Ale jak jsem psala dřív, že nevím, jestli na zábavy chodit, nebo ne, tak - když nepůjdu, nestane se určitě nic. Když půjdu, je malá šance, že se něco stane. Čím častěji někam půjdu, tím je ta šance vyšší.
Nejzajímavější z mojich představ o průběhu asi byla ta, že se tam nakonec kolem půlnoci (v době ploužáků) objeví Dohazovanej, já budu s někým jiným tancovat tělo na tělo, nebo se možná i líbat, on mu mě rozzuřenej sebere a už nepustí. Takže vlastně, i když jsem ho pustila za těch 14 dní z hlavy, a přestala jsem něco chtít, někde v pozadí tam ještě zůstal. I s nadějí, že by mohl být dost silnej, aby se snažil sám, bez dohazovače.
Ve středu se přijel i s dcerkou podívat ke mě do vzpírárny. Bylo zajímavý, poznat ho jinak, než na zábavě. Opravdu ráda jsem ho viděla. Cítila jsem, jako by byl můj blízkej kamarád.
Trénovala jsem zrovan svoje malý svěřence, tak jsem se mu moc nemohla věnovat. Akorát kafe jsem mu udělala. Ale zabavil se. Pokecal s ostatníma, prohodili jsme pár slov spolu.
Překvapilo mě, jak je vlastně hubenej. Na zábavě, pod oblečením, to nebylo tak vidět. Má moc hezký oči. A když se mě líběj hnědý oči, tak musej být fakt super :D jinak jsem spíš na světlý.
Má takovej podmanivej, něžně línej, přitom pevnej pohled. Řekla bych - přesvědčivej.
Líbí se mi, chci ho poznat, ale zároveň nejsem zamilovaná. Netoužím s ním po něčem víc, ani po dotecích, ani po líbání... je to zvláštní. Přijde to?
Když jsem se před rokem zamilovala do ženatýho judisty, stačilo by málo k tomu, abych mu úplně podlehla, ještě ten večer. S Dohazovaným je to jiný. Je to jím, nebo situací?
Možná se zase brzo uvidíme. Doufám v to, a zároveň se trošku bojím.
Každopádně, je fajn, že se něco děje, a že to tentokrát není jen platonické pobláznění. Uvidíme, kam to povede.
Komentáře
Okomentovat