Otevřená zázrakům
Váhala jsem, jestli to sem vůbec psát, ale když už jsem to dřív nakousla, dokončím to.
Prošla jsem si pokusem o umělé oplodnění - IVF. Rozhodla jsem se pro to už v květnu, a pro všechny ty nutný postupy a vyšetření kolem, začal samotný cyklus až v lednu.
Nejhorší bylo, že jsem se s tím vlastně nikdy uplně nesmířila. Pokaždé, když jsem zjistila, že to nebude tak hned, jsem si to rozmýšlela. Vždy to bylo 50/50 jestli couvnu, nebo vydržím. Nelíbilo se mi to podstupovat, ale viděla jsem to jako poslední možnost.
Čím víc jsem toho o IVF zjišťovala, tím míň se mi do toho chtělo. Bála jsem se hormonů, celkové anestezie, bála jsem se doby bez cvičení. Čím blíž to bylo, tím víc jsem se bála. Nesnáším léky, hormony ještě víc. Když mi píchli první injekci, začala jsem přemýšlet nad závětí, kdyby náhodou. Asi se to zdá přehnané, ale mám v životě takový okolnosti, že jsem se opravdu smiřovala s tím, že bych mohla během toho pokusu umřít.
Vzhledem k termínu IVF jsem se musela smířit s tím, že letos přijdu o jedinné mezinárodní závody, kterých jsem měla možnost se zůčastnit jako reprezentantka. Nevěděla bych včas, jestli jsem, nebo nejsem těhotná. Nakonec bych možná neletěla ani kdyby IVF neprobíhalo. Kdo ví. To už nemá smysl řešit.
Tajila jsem to. Hledala zástěrky, proč ráno odjíždím z domu (do nemocnice), abych nemusela lhát. Schovávala injekce, dokud jsem mohla, tak jsem trénovala. Když by už hrozilo prasknutí folikulů, skrývala jsem netrénování za demotivaci z neůčasti na ME. Asi to stejně bylo obojí. S nafouklým břichem a s nejistotou co bude, se mi ani moc trénovat nechtělo. Nesnáším tajnosti. Neumím dlouho něco tajit, a i to mi přidávalo na negativním nahlížení na celej proces.
Pak... když jsem zvládla operaci, vzali mi 8 vajíček, 6 oplodnili, a po pěti dnech řekli, že ani jedno se nevyvinulo, jsem to přijala jako konec. Mezitím jsem přečetla několik diplomových prací o IVF, přečetla spoustu diskuzí maminek, které se snaží třeba i víc než 10* tohle podstoupit, a převážil ve mě pocit obrovského naštvání.
Nemůžu se ubránit pocitům, že je to vše o penězích. Stálo mě to hodně, a většinu žen to stojí mnohem víc. Co když ty vajíčka "zamlčí" ? Co když se nesnaží je oplodnit, a použijí je na výzkumy, drahé léky a podobně? Každá před pokusem podepisuje souhlas s využítím embryí, která nebyla použita k oplození. Nemáme jak ověřit, že nám nelžou. Těch maminek toužících po dítěti je hrozně moc, dveře se tam nezavřou. Lituju ty, které to podstupují třeba 5 let v kuse a doufají. Neustále s rozpíchaným břichem, psychikou v háji, bez možnosti sportovat, pracovat, přitom furt musí platit léky a metody. Jeden cyklus vyjde bez pojištovny minimálně na 40 000 Kč. Ženy riskují vlastní zdraví, imunitu, přestavbu sliznice s následkem rakoviny, endometriózy, a dalších nemocí, které jim přiblíží smrt na dosah. Ohrožují svoje manželství, dají na to třeba i půl milionu, takže na dítě by jim toho stejně moc nezbylo.
Už to znova zažít nechci. Nebudu doufat, a nechávat sebou manipulovat. Nebudu věřit doktorům, kteří vpodstatě nic neví, nedokážou vysvětlit, jen po nás chcou peníze.
Nevědí, proč mi to nešlo - jsem prý naprosto zdravá. Nevědí, proč jsem 12 hodin před odběrem vajíček měla zimnici a vysoký horečky bez pocení, proč se embrya nevyvinuly, neví nic. A stejně by mě poslali na další cyklus.
Prostě to beru jako osud. Je to uzavřená kapitola. Nejedu na ME, nebudu mít v blízké době dítě, nemám chlapa. Přijala jsem to, a udělala za tím tečku. Posledních 5 let bylo jen o těchto třech věcech - ME, dítě, chlap. Jdu dál. Nemusím se už snažit ani o jedno, a nechám život, aby mi připravil nějaký to překvapení. Až budu mít chlapa, teprve s ním se zase budu snažit o dítě, a to přirozeně.
A teď? Uvidíme :) Jsem otevřená čemukoliv...
Prošla jsem si pokusem o umělé oplodnění - IVF. Rozhodla jsem se pro to už v květnu, a pro všechny ty nutný postupy a vyšetření kolem, začal samotný cyklus až v lednu.
Nejhorší bylo, že jsem se s tím vlastně nikdy uplně nesmířila. Pokaždé, když jsem zjistila, že to nebude tak hned, jsem si to rozmýšlela. Vždy to bylo 50/50 jestli couvnu, nebo vydržím. Nelíbilo se mi to podstupovat, ale viděla jsem to jako poslední možnost.
Čím víc jsem toho o IVF zjišťovala, tím míň se mi do toho chtělo. Bála jsem se hormonů, celkové anestezie, bála jsem se doby bez cvičení. Čím blíž to bylo, tím víc jsem se bála. Nesnáším léky, hormony ještě víc. Když mi píchli první injekci, začala jsem přemýšlet nad závětí, kdyby náhodou. Asi se to zdá přehnané, ale mám v životě takový okolnosti, že jsem se opravdu smiřovala s tím, že bych mohla během toho pokusu umřít.
Vzhledem k termínu IVF jsem se musela smířit s tím, že letos přijdu o jedinné mezinárodní závody, kterých jsem měla možnost se zůčastnit jako reprezentantka. Nevěděla bych včas, jestli jsem, nebo nejsem těhotná. Nakonec bych možná neletěla ani kdyby IVF neprobíhalo. Kdo ví. To už nemá smysl řešit.
Tajila jsem to. Hledala zástěrky, proč ráno odjíždím z domu (do nemocnice), abych nemusela lhát. Schovávala injekce, dokud jsem mohla, tak jsem trénovala. Když by už hrozilo prasknutí folikulů, skrývala jsem netrénování za demotivaci z neůčasti na ME. Asi to stejně bylo obojí. S nafouklým břichem a s nejistotou co bude, se mi ani moc trénovat nechtělo. Nesnáším tajnosti. Neumím dlouho něco tajit, a i to mi přidávalo na negativním nahlížení na celej proces.
Pak... když jsem zvládla operaci, vzali mi 8 vajíček, 6 oplodnili, a po pěti dnech řekli, že ani jedno se nevyvinulo, jsem to přijala jako konec. Mezitím jsem přečetla několik diplomových prací o IVF, přečetla spoustu diskuzí maminek, které se snaží třeba i víc než 10* tohle podstoupit, a převážil ve mě pocit obrovského naštvání.
Nemůžu se ubránit pocitům, že je to vše o penězích. Stálo mě to hodně, a většinu žen to stojí mnohem víc. Co když ty vajíčka "zamlčí" ? Co když se nesnaží je oplodnit, a použijí je na výzkumy, drahé léky a podobně? Každá před pokusem podepisuje souhlas s využítím embryí, která nebyla použita k oplození. Nemáme jak ověřit, že nám nelžou. Těch maminek toužících po dítěti je hrozně moc, dveře se tam nezavřou. Lituju ty, které to podstupují třeba 5 let v kuse a doufají. Neustále s rozpíchaným břichem, psychikou v háji, bez možnosti sportovat, pracovat, přitom furt musí platit léky a metody. Jeden cyklus vyjde bez pojištovny minimálně na 40 000 Kč. Ženy riskují vlastní zdraví, imunitu, přestavbu sliznice s následkem rakoviny, endometriózy, a dalších nemocí, které jim přiblíží smrt na dosah. Ohrožují svoje manželství, dají na to třeba i půl milionu, takže na dítě by jim toho stejně moc nezbylo.
Už to znova zažít nechci. Nebudu doufat, a nechávat sebou manipulovat. Nebudu věřit doktorům, kteří vpodstatě nic neví, nedokážou vysvětlit, jen po nás chcou peníze.
Nevědí, proč mi to nešlo - jsem prý naprosto zdravá. Nevědí, proč jsem 12 hodin před odběrem vajíček měla zimnici a vysoký horečky bez pocení, proč se embrya nevyvinuly, neví nic. A stejně by mě poslali na další cyklus.
Prostě to beru jako osud. Je to uzavřená kapitola. Nejedu na ME, nebudu mít v blízké době dítě, nemám chlapa. Přijala jsem to, a udělala za tím tečku. Posledních 5 let bylo jen o těchto třech věcech - ME, dítě, chlap. Jdu dál. Nemusím se už snažit ani o jedno, a nechám život, aby mi připravil nějaký to překvapení. Až budu mít chlapa, teprve s ním se zase budu snažit o dítě, a to přirozeně.
A teď? Uvidíme :) Jsem otevřená čemukoliv...
Komentáře
Okomentovat