100

Nikdy jsem si nevydržela psát normální deníček. Vždycky jen "milostný" deníček. Asi mi přijde zbytečný, psát o normálních věcech, a city, emoce, se většinou týkají chlapů. Od posledního zápisku se toho stalo docela dost. O něčem psát nechci, něco mi přijde pro deníček nezajímavý, až dnes mám chuť zase něco napsat, i když se nic tak zvláštního nestalo :)

Dnes se cítím úžasně, a to jen proto, že jsem si zajela na Judo trénink. Bylo tam několik lidí z letního soustředění. Nakonec i ten ženatý trenér, do kterého jsem se zakoukala. První psal že je nemocný, tak jsem váhala, jestli tam vůbec jet, když on tam nebude. Pak ale vznikla na FB událost- trénink, přidalo se pár lidí a on to tam začal komentovat. Nějak mě napadlo, že třeba nakonec přijde, i kdyby netrénoval. A opravdu přišel (a netrénoval) :)  Zas musím napsat, že má dokonalej profil. Kdyby vážil tak o 20 kg víc, je přesně můj typ :D Hrozně ráda se na něj dívám a jsem poblíž něj.
No, ale líbilo by se mi tam asi i kdyby nepřišel. Není nad to, se dobře porvat. Když nemůžu popadnout dech, jsem úplně hotová a stejně se přemáhám, dokud to jde. Třeba ten děsivej moment, když někoho škrtím, on furt odolává a mě slábnou ruce...  najednou nevím co dělat. Když zaberu víc, je to na hranici vypětí a ruce mi pak vypoví službu. Tak blízko výhře a zároveň tak blízko prohře. A s ním jsem zrovna chtěla vyhrát i prohrát :) byl by dobrej sparing. Posledně jsem přemýšlela, jestli je jen tak trochu exhibicionista, nebo by mohl být i trošku úchylnej, a jakým asi směrem.

Včera jsem zkoušela na jedněch vzpěračských závodech nadhodit metrák. Sice se mi to nepovedlo, ale jsem ráda, že jsem to zkoušela až tam. Bylo to mezi K. a ještě jeden zajímavej kluk tam byl, takže "motivace" slušná. Nevím proč to funguje, když oni se třeba ani nemusí dívat, ani je to nemusí zajímat kolik tam mám a co dělám. Stačí jejich přítomnost, a já se cítím všeho schopná. Chtělo to asi ještě trochu předzávodní přípravu - pořádně prokrvit nohy a zadek, a třeba bych to postavila. Jenže málo chlapů umí pořádně plesknout přes zadek nebo nohy. Dvakrát jsem se na závodech odvážila někoho požádat (zrovna mi to nepřišlo blbý), a vždy vedle. Jak poznám, kdo z těch, co připadají v úvahu, umí pořádně plácnout? K1 určitě ne. Toho jsem si do povídky uplně "vysnila". K2 a K3 asi taky ne, maj takový jemný pohyby. A ten další? Nevím, dlaně má docela široký, velký, ale jestli by je uměl použít, to si netroufám odhadnout.
Tak jediná jistota na plácnutí je můj trenér. (kterýho jsem si to naučila)
Po závodech bylo chvíli posezení, a než jsme odešli s mým svěřencem domů, podávali jsme si s K. ruce a přáli si do novýho roku. Moc jsem jim chtěla dat pusu, ale nedala. Je to pryč, tak ať víjou, že je to pryč. K3 vypadal, že je na pusu připravenej (vydržet) :D ale teď už by ji prostě musel dát on.

No, na Silvestra zkusím metrák znovu, třeba mi k motivaci bude stačit představa páteční atmosféry, to, že to opravdu CHCI dát, a snad bude to propleskání. Tak uvidíme.



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Budoucnost v mlze

Prokletých šestnáct

Kletba prolomena