Budoucnost v mlze

Mám spoustu běžných starostí. Díky bohu za ně. Trošku odvádí moji pozornost, a asi i díky nim se teď dokážu smát. Mám ráda to, co dělám.
Zítra jdu na konzultaci k IVF. Asi to ještě o měsíc odložím kvůli závodům, ale pak už to nutně přijde. Injekce hormonů do břicha, celková anestezie kvůli vložení vajíčka, a pak možná těhotenství a tím ještě menší šance najít "toho pravýho". Mám z toho obavy. Dokud se to neblížilo, rozumově mi to přišlo uplně vpořádku. Prostě nemůžu čekat donekonečna na chlapa, kterej se třeba ani nemusí nikdy objevit. Chci dítě. Když nedokážu svýst chlapa co mě přitahuje, abych dítě počala přirozeně, musím jít na umělý.
Vidím kolem sebe případy žen, který už těch možností moc nemají, nebo který na ten vysoký věk nějakým způsobem doplatily. Zatím jsem mladá a zdravá, schopná se o dítě postarat i sama.
Proč ale sebe takhle logicky neumím přesvědčit? Proč mám ten pocit, že mě od toho rozhodnutí musí někdo "vysvobodit", zachránit? Proč furt doufám, i po tom roce čekání, že v tom posledním měsící se objeví někdo, kdo mi bude stát za to, abych s dítětem počkala? Nebo někdo s kým přeskočí taková jiskra, že se hned pomilujem a na poslední chvíli otěhotním přirozeně?

Včera byly závody, kde byli všichni K. Vždycky pro mě budou něco víc. Jsem ráda v jejich přítomnosti, i když vím, že nic nebude, cítím se s nima líp. Otevřená, šťastná. K2 tam měl přítelkyni. Je zvláštní, že když se mi někdo líbí a poznám jeho přítelkyni, nezmění se to, co cítím ke klukovi, ale začnu je brát jako jednu osobu. Přes vztahy se taky dá člověk docela poznat.

Fotku ženatýho Judisty ze závodů mám uloženou v mobilu. Už se na ni tak často nedívám, ale mám ho furt v sobě. Chtěla bych ho znova vidět. Ještě nevím, jak daleko pro to budu schopná zajít, čeho se odvážím. Povídka zatím vzniknout nemůže, na to chybí inspirace. Fantazie jsem měla hned po závodech, ale spíš ty krátké, funkční, nebo naivně doufající sny zakleté princezny :)

P.s. ozval se mi po dešlí době zas kluk z instagramu. Psal, že je teplo a můžeme se tak procházet po venku. Opět se po mojí odpovědi urazil, a prý si mě blokuje :) Jsem zvědavá, jestli mu to tentokrát vydrží.

Komentáře

  1. Určitě ti v reakci na tenhle příspěvek napsalo hodně lidí, přidám se i já... Je mi upřímně líto, že musíš řešit něco takového. Za to, jaká jsi a co jsi už v životě dokázala, bys zasloužila určitě mnohem víc, než jednoho prince na bílém koni. Bohužel, nežijeme v pohádce. Chci ti jen popřát, ať máš odvahu k poslednímu kroku a dosáhneš cíl, který máš před sebou už delší dobu. Bez ohledu na to, jestli se na tuhle složitou cestu nakonec třeba vydáš sama. Věřím, že i tak to zvládneš.

    Tom P. (asi budeš vědět)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kletba prolomena

Pokračování s vysvoboditelem

Chtíč přichází nečekaně