Upřímnost na facku

Jsem až moc upřímná a otevřená. A teď sama sobě nadávám. Je naprostá pitomost nechat se strhnout nadšením, a vyprávět klukovi, kterýmu se líbím, o klukách co mě někdy pobláznili.
 Hned poprvé co mi judista napsal se dozvěděl, že jsem byla zamilovaná do jeho sportovního kolegy. V neděli jsme si psali dýl, dozvěděl se nejen o mojem nejdelším vztahu, ale poslala jsem mu i povídku o bratrech, vyvrátila (snad) mu podezření, že s nima něco bylo, pak jsme rozvíjeli nějaký ty erotický fantazie - BDSM, situace s šaháním na zadek a podobně :D  což bylo fajn, protože to nezahrnovalo jiný chlapy. A dnes jsem mu popisovala, jak jsem se s jiným klukem prala o jeho tričko (vyvrátila podezření, že jsem s ním pak něco měla), a že to tričko mám schovaný. (že mám i tričko jednoho z bratrů jsem naštěstí nezmínila) Dala bych si fakcu. Proč to dělam? S chlapem by se mělo bavit jinak, než s nejlepší kamarádkou přece.
Až na ty mý "boty" se mi s ním píše hezky. Zatím je mi sympatický. Ale jestli ho neodradila vzdálenost, tak to asi zvládly ty moje blbý řeči o chlapech. Nebo ne? Zkusim si na to už dávat pozor. Jestli se mě mezitím nezačal bát. Ráda bych ho zas viděla, abych tu jeho přítomnost mohla i vnímat.

P.s. v pátek nebo v sobotu asi uvidím "býka". Po víc než měsíci. Jaký to asi bude?