Na chlapa je i kladivem do hlavy málo - prý

Myslela jsem si, že odesláním povídky vlastně předávám štafetu. Že jsem tím plně projevila co k bráchům cítím, a teď už je jen na nich, jak s tím naloží.  Jenže... dnes jsem si náhodou psala s jedním klukem, a požádala jsem ho o názor na povídku z chlapskýho úhlu pohledu. A on mi řekl, že být těma bráchama, myslel by si, že mám zájem o toho druhýho, než ve skutečnosti mám. (COŽE?!) A že z té povídky by to prostě nepochopil. Achjo, grrr. Měla jsem chuť něco rozbít. To snad neni možný, aby to nepochopili. Nebo jo? Mám se jich snad ještě zeptat, jak to pochopili oni? To už by asi byla docela haluz, chtít po nich vyjádření, a čekat že budou upřímní. Jaký jsou další možnosti?
Počkat. Nesnášim čekání, ale nic jinýho teď nezbývá. A pak? Až zas budou kousek odemě? Chci ho zas vidět. Alespoň toho jednoho. Ale nechci být lovec. Lovit má chlap, a je fuk jestli je starší nebo mladší. Věk je jen číslo.
O víkendu jsem byla na zábavě, dva kluky jsem požádala o tanec, oba šli. Jeden, co si mě k sobě stáhl na trávu a chtěl si povídat, si troufl mě u tance i držet skoro za zadek a dělal se mnou otočky :) Bylo to hrozně fajn. Pak jsem zjistila, že mu je 17. Když jsem mu se smichem řekla kolik je mě, začal mu zvonit telefon a utekl. Přišlo mi vtipný, jak se toho věku lidi bojí. A hlavně, jak ho furt řeší. 4 lidi se mě tam ptali kolik mi je. A já nikdy nelžu.
Původně jsem doufala, že se na té zábavě trošku vyřádím. Že si tam někoho vyhlídnu alespoň na líbání, abych to ze sebe trošku dostala. Jenže se mi tam nikdo až tak moc nelíbil, a asi mi bránilo i to, že jsem měla v hlavě někoho jinýho. Jsem prostě slušná úchylačka. To, co je ve mě, mi ta slušnost nedovolí pustit ven, a mám to tak celej život.
Když jsem jela na soustředění, jela jsem tam s tím, že se něco stane. Něco velkýho. Byla jsem otevřená čemukoliv. Až zpětně si uvědumuju, že vlastně stalo. Jen zas ne tak, jak jsem si představovala. Trošku (jo, ještě to v sobě trošku mám) jsem se vyléčila ze zakoukání, který se táhlo od března, a spadla do novýho zakoukání. Snad mě to nepřejde až po Vánocích. V realitě je holt všechno trvá dýl a je to hrozně zeslušněný...

Něco o tom, jak pro mě fungují povídky  jsem psala už začátkem května: http://denicekslusneuchylacky.blogspot.cz/2017/05/diky-prosincovymu-poblazneni-jsem-se.html

Komentáře

  1. Zkusím to poslat manželovi, zda by si to nepřečetl a neřekl názor. Uvidíme.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. děkuji :) od něj by ten názor byl dvakrát vítaný, když je stejné znamení jako jeden z nich.

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kluk z instagramu

Konec seznamek, realita je lepší