Oči ve snech

Dnes se mi zdálo o jednom známým, kterej má sice úžasnou postavu, je milej, ale jinak se mi nikdy nějak víc nelíbil. V tom snu byl sadista, hodně drsnej. Měl nějakej svůj plán. Nic neříkal, jen mučil. A to mučení nebylo nijak erotický. Zůstal mi z toho snu ale zase pocit, jak se mu dívám do očí. Ty oči ve snech jsou vždy, jak se říká, branou do duše. Jsou dokonalý. On je měl sametově tmavě čokoládově hnědý. Uplně čistě, skoro nebyly vidět panenky. Byly lesklý, a ukazovaly, že za tím sadismem je něco hlubšího. A v tom snu mě tím dostal. Nějak jsem byla poblíž jeho těla, a začala se ho dotýkat. Nesměle, ale nechal se. Seděl zrovna, vzpřímeně, a ani sebou nehnul. Věnoval pozornost něčemu jinýmu, ty doteky ale vnímal. Bral z nich energii. Já ležela nějak stočená kolem něj. Nechal moje ruce bloudit uplně všude. Nebyla snad část těla, které bych se nedotkla. Uklidňovalo mě to. Cítila jsem takový odevzdání, i když to mučení na mě předtím bylo moc, a bála jsem se, jestli z těch následků pak třeba neumřu.
Ráno jsem si našla jeho fotky, abych zjistila jestli se něco změnilo v realitě. Nezměnilo. Většinou, když se mi zdá o něčích očích, tak k němu pak začnu něco cítit. Teď se to nestalo. Možná kdybych ho viděla osobně? Ale už jsme se neviděli asi dva roky, a asi ho jen tak neuvidím.