Smysl

Chci se nechat unášet emocema, ponořit se do nich a prožívat vše s maximální intenzitou. Dělat šílenosti, smát se. Přitom jsem ale logik. Nechávám hlavu aby rozhodla za srdce. Snažím se manipulovat s faktama tak, abych se dostala kam chci. Přitom vim, že rozumem se tam nikdy dostat nemůžu. Můžu jen využít určitý situace k tomu, abych z  nich získala maximum, než je pustím, pro emoční prázdnotu.

S Tygrem jsme si včera trošku vyjasnili svoje motivy. Ne že by mi to nebylo jasný už dřív, ale on ještě nemá dost zkušeností zřejmě, tak jsem ho trochu zklamala, že nebudu snadnou kořistí na nezávaznej sex. Sama nevím jistě, jestli bych mu opravdu odolala. Umim si představit i variantu, kde bych nakonec ráda podlehla. Ale pravděpodobněji by se musel snažit dost dlouho - několik dní, možná tydnů, měsíc? Což by se mu kvůli jednomu sexu asi nevyplatilo :) jako ostatně komukoliv jinýmu, kdo nestojí o víc než sex.
Napsala jsem mu upřímně, že kdyby mě zkusil svýst ten den - před dvěma lety, kdy jsme se viděli poprvé, tak bych mu asi podlehla hned, protože tehdy jsem stála klidně i jen o sex. Kdyby mi navíc řekl kolik mu je, tak bych ani v nic dalšího nedoufala. Oba bysme měli to, co jsme chtěli. Teď už je situace lehce jiná. Složitější. 

V neděli jsem si chtěla udělat po delší době oheň. Sice jsem věděla, že u něj asi zas vydržím jen chvíli, než začnu být smutná, že tam sedim sama a uhasim to, ale i přesto mam oheň tak ráda, že mi to za to stojí. Pak mi napsal Špinavej. Měl mi něco donýst, a chtěl se stavit v 8 večer. Váhala jsem, kdy ten oheň začít dělat, abych nemusela hlídat mobil. Pak mě napadlo, že ho k tomu ohni pozvu, když už pojede kolem. Ta myšlenka se mi prostě najednou objevila v hlavě, a byla jsem si naprosto jistá, že to tak má být. Když pak přijel, měl chvíli čas a k tomu ohni se mnou šel. Pomohl mi sníst špekáčky, a konečně jsem nebyla smutná. Trošku mi chybí nějaká ta parta, se kterou by se dalo u ohně sedět dlouho do noci, třeba i popíjet víno, povídat si, někdo by mohl i zahrát na kytaru a tak.
Řekla jsem mu, že se klidně může ještě někdy stavit k ohni, když bude poblíž. Nějakým způsobem ho mam furt ráda, i když už mu nevěřim, a "logicky" bych s nim nic bližšího mít nechtěla. I když na to, jak mi kdysi voněl, asi nezapomenu.

Dnes se Muj potkal s mojí mámou. Byla to docela náhoda. Potřebovala nečekaně pomoct se stěhováním nábytku ve městě, kde on bydlí. My se měli sejít, ale něměli jsme plán. Tak nam ho mama udělala. Pomohl nam snýst nábytek ze 4. patra, a pak jsme jeli k němu dom na kafe, než jsme s mamou musely jet pryč. Asi z toho setkání byl trošku nesvůj, i když to kafe u něj sám navrhl. Měl doma jen bráchu. Čekala jsem, že mi pak alespoň sdělí dojmy, nebo se prostě nějak rozepíše, ale nic. Ticho. Tak jsem mu psala první, odpověděl jen stručně. Nevim, co si myslet. Nevim, čim ta jeho nálada byla. Ale jedinná chvilka, kdy jsem cítila že je sám sebou, byla v jejich kuchyni, kde chystal kafe. Ve chvíli, kdy mama telefonovala v obyváku, a do kuchyně za nama přišel jeho brácha. Bylo to tak 5 minut, ale dost na to, abych věděla, že moje pocity z toho dne nemusí být rozhodující. Opět. Kdyby nebylo těch pěti minut, zas bych měla tendence ten vztah hned ukončit. Mam to v sobě asi zakódovaný jako nějakou sebeobranu. Rozchod = rychlý řešení. Vždycky mě ale nakonec něco zadrží. Nějakej smysl ten vztah asi má, a ještě nedošlo k jeho naplnění.