Špinavej

Myslela jsem, že půjdu dnes spát dřív. Nakonec jsem začala balit dárky na Vánoce, nalila si k tomu červený víno, a koukám, že už je čtvrt na dvě, a mě už se tolik (jako v 8 večer) spát nechce.
Poslední dobou jsem si přála to, co se možná začíná i plnit. Návrat starých členů do vzpírárny, a další členy navíc, abych měla zase koho učit. Přesto se mi život nějak snaží naznačit, že bych neměla přestávat s fyzioterapií. Tam se vůbec nesnažím, a přitom se mi "případy" ozývají sami.
Zkouším se  teď trošku pracovně postavit na vlastní nohy. Začít konečně vydělávat, a zjistit, co bych opravdu chtěla dělat celý život, aby byla šance, že mě to uživí. Zatím skoro vše dělám zadarmo, protože to prostě dotyční potřebujou.
Mam dilema. Nechci vydělávat na kamarádech, ale pokud někoho učim vzpírat, nebo se o něj starám jako fyzioterapeutka, vidím snahu a pokroky, tak si k dotyčnýmu stejně udělám brzo přátelský vztah, a co pak?  Na kom tedy mám vydělávat, pokud se chci živit tím, co mě baví?
Nechci pracovat s lidma, co se vlastně vyléčit nechcou, a berou fyzioterapeuta jako někoho, kdo by je měl bez jejich vlastního přičinění zbavit problému. Takovým se snažím věnovat co nejvíc pasivně, aby byli donuceni něco dělat, nebo odejít jinam. Nechci léčit někoho, kdo nechce být vyléčen. Takže na těch taky nemůžu vydělávat. Asi si to opravdu budu muset přenastavit ve své hlavě. Být schopna si sama sobě obhájit svoji cenu, za kterou budu svoje služby prodávat i kamarádům, a pak třeba zase budu ochotná zaplatit vysokou cenu za jejich služby/práci. Kdybych vydělávala, třeba už bych měla zrekonstruovanej barák. Elektrikáře znám, truhláře znám... jen se mi nechce zatím sahat do úspor. Nemám motivaci tu něco měnit, když se nemění můj život.
Možná by se to ale pohlo zároveň. Jak se říká, pokud chce člověk něco jinak, musí i udělt neco jinak.

Včera mi psal Špinavej. První mi teda psal o tom, že zas potřebuje fyzioterapeutku. Mam trochu pocit, že bude ten případ, co se nechce vyléčit, ale můžu se plést. Asi mě ještě furt dráždí to, jak říkal, že by opravdu chtěl vzpírat, ale pak našel milion výmluv, proč to valstně nejde. I když tvrdí, že se nevymlouvá.
No, a pak se mě ptal, jestli jsem si sem něco psala po našem posledním setkání. Nepsala. Nebyl čas. Dnes je, ale vzpomínky jsou už trošku utlumený. Potkali jsme se na zábavě. Tak napůl jsem věděla, že tam asi bude. Žabí princezna mi kdysi psala, že se rozešel s přítelkyní. Od té doby jsem ho už párkrát na chvíli viděla. Myslím, že je blbej, že ji nechal jít. A klidně mu to i řeknu do očí. Nevím, kdo se rozešel s kým, ale bylo to moc rychlý. Jako by nebojoval.
Pro mě se tím moc nezměnilo. Nebyla jsem do něj zamilovaná. Jen jsem si s ním konečně mohla i zatancovat. Předtím mě odmítl s tím, že je zadaný, a tancuje jen s přítelkyní. No a dojmy?

Na té zábavě jsem tancovala nejdřív ještě s jiným klukem, kterýho jsem jednou viděla ve vzpírárně. Ani nevím jeho jméno. Byl docela tlustej, ale sympatickej. Vyzval mě k tanci, a já ráda šla.  Je zvláštní, cítit při tanci kde začíná i končí břicho tanečního partnera, kde začíná hrudník. Buď jsem ještě s nikým tlustým netancovala, nebo jsem se k němu takhle netiskla. :) Každopádně, tancovat uměl dobře, rukama mě objímal sice jen za záda, ale tiskl mě k sobě občas tak silně, jako bysme se znali mnohem blíž. Líbilo se mi to. Přesto jsem se ho po prvním tanci pustila a čekala, co bude dál. Po druhým tanci mi poděkoval a odešel. Usmívala jsem se, naplněná pozitivní energií, a tancovala dál sama.
Špinavýho jsem si vyzvala k tanci, když jsem si všimla, že sedí kousek ode mě na židli a nic nedělá. Nevím proč, ale štvalo mě, že tam sedí. Tancovat ale šel. Tak nějak jsem mu to skoro přikázala :)
Měl na sobě bundu, takže o kontakt míň. Škoda. Zavěsila jsem se mu na krk, a vnímala, jak strašně rychle dýchá. Když první písnička (až moc brzo) končila, nechtělo se mi pouštět. Prostě jsem mu zůstala v obětí a čekala, až začne další. Sice se mi moc nedařilo sladit s ním tanec do rytmu, ale až tak moc mi to nevadilo. Bylo to jiný, protože to byl on. Zkoušela jsem zavřít oči, abych ten rytmus na něj nějak přenesla, ale místo toho jsem cítila, že na mě jeho blízkost nějak působí. Byly to jen takový chvilkový záblesky, kdy se s mým tělem něco dělo. Mezitím se jemu zklidnil dech, a začal mi zkoumat záda rukama. Čekala jsem, jestli se odváží je dát níž. Když už tam směřoval, musela jsem se v duchu usmát, protože směřoval ke straně, kde jsem měla v kapse mobil. Napadlo mě, za jak dlouho na to asi přijde, a vymění stranu. Byl docela opatrnej, takže to trvalo docela dlouho. Bavilo mě to v duchu sledovat. Čekat, co vše si dovolí. Nezdálo se, že by vůbec mohl překročit nějakou moji hranici. I na ten zadek si nakonec sáhl jen na horní část, a dost opatrně.
Před poslední písničkou byla docela dlouhá pauza, tak jsem se ho už začínala pouštět, a ptala se, jestli je konec. Asi mě ani neslyšel, ale držel mě furt kolem pasu, podíval se na mě, a řekl "počkej", a u toho si mě trošku víc přidržel, abych se víc neodtáhla. To bylo asi na celým tanci to nejhezčí. Pak mi řekl, že to bude ta poslední písnička. Odtancovali jsme ji, a on odešel.