Naděje umírá poslední

Víc než měsíc pryč, stalo se toho hodně, ale vlastně se nic nezměnilo. Většina těch událostí se týkala sportu. U chlapů vždy byly jen naděje, a realita pak nudným zklamáním. Jednu noc jsem dokonce spala ve stejné místnosti, jen asi dva metry od jednoho K. Spali tam ještě další tři lidi, ale i přesto to pro mě byl pocitově silnej zážitek. I když ta realita zůstala nudná :) Všechny fantazie co jsem o něm kdy měla se mi v té chvíli vracely, přeskakovaly jedna přes druhou, a v hlavě se mi utvářely možnosti, co by šlo reálně udělat, co by se mohlo stát, jak by k něčemu mohlo dojít.
Na co asi myslel on? Vnímal vůbec nějak, že kousek od něj spím já, nebo mě bral jako "jedno z těch dětí" a nic to pro něj vlastně neměnilo?

Proč když se rozhodnu, že už něco konečně udělám, tak jsou okolnosti tak pitomý, že k ničemu ani dojít nemůže? Chtěla jsem něco udělat s K1, ale ten den jsem ho viděla takovou chvilku, že mi bylo úplně na nic, znát okolní prostředí. Když už jsem musela odcházet, vzala jsem si do ruky alespoň kousek tejpovačky co měl namotané na palci u trhu a v pauze ji odložil. Chtěla jsem si ji nechat, alespoň ten kousek něčeho z něj, ale on to chtěl znovu použít.  Neukecala jsem to. Když si ji bral, musel třikrát škubnout, než jsem ji smutně pustila. Vedle nás stál jeho tata a pobaveně se tomu usmíval.

Potřebuju to nějak uzavřít. Nebo si to možná jen namlouvám, potřebuju prostě nějakej cíl - někoho, na koho bych zaměřila pozornost. Když to s ním uzavřu, kam tu pozornost přesunu? Na K3? Nejde ji vymazat, furt tu bude potřeba někoho chtít. A moje srdce je divně vybíravý.

Včera jsem měla v noci po delší době orgasmus bez doteku. Už mě nebaví dělat si to sama. Usínala jsem, fantazie byly hodně silný, i když takový neurčitý, a najednou to prostě přišlo. Obrovská vlna přes celý tělo a stahy silnější než kdy jindy. Tělo ví, že to potřebuje.