Dilema

Achjo. Chvíli jsem si psala s obouma z bráchů. S každým jinak samozřejmě, protože je každej uplně jinej. Štve mě ten rozpor ve mě, tak se musím vypsat.

Proč nechtít Býka:
- Nemam si s nim o čem psát a povídat. (Protože on téma nezačne. Možná by bylo o čem, ale musel by začít.)
- Drží si odstup, a neni drzej ani hravej. (a to si myslím i přesto, že se zdraví tvář na tvář)
- Nudila bych se s ním. Asi by nechápal moje provokace a touhy překonávat hranice.
- Asi by nikdy nepochopil moje výstřednosti, a bála bych se psát dál otevřeně deníček na internet.
- Je "křehkej"
- Nosí legíny, funkční trička, dává si nohu přes nohu nebo sedí s kolenama u sebe, hrbí se, a vůbec... (jak povrchní co? :) )
- Má vousy (jasně, daj se oholit, ale asi se mu to tak líbí)
- Nechce mě, nebo alespoň ne dost na to, aby mě zkusil získat.

Proč ho chtít?
- Pro ty oči, kterýma ze mě dokáže udělat malou holčičku, co by mu splnila všechna přání.
- Pro tu jeho pozornost, kterou ze mě dokáže udělat křehkou dívku, která potřebuje oporu.
- Voní mi.
- Protože když ho vidím, tak je uplně jedno, co jsem psala výš, a prostě ho chci. Obejmout a nepustit, klečet před ním, a utápět se v jeho očích. Hladit ho po krku a vjíždět prsty do vlasů při líbání...


Hm, silná ženská, která chce být křehkou dívkou a malou holčičkou. Proč? Třeba problém neni v něm, ale v tomhle. Chci se cítit jinak, než za jakou se považuji. Být ovládnutá. Je jedno jestli vnitřní nebo vnější silou. A první co mě napadá jako obrana je, že si někoho sama agresivně sbalím, alespoň na to líbání, osahávání, a tak (paradox). Jsem 4 měsíce od rozchodu, a fakt mi to chybí.