Zas ta slušná realita

 Myslela jsem, že se v neděli vše vyjasní. Ale houby. V realitě fakt všechno trvá dýl, a je to hrozně zeslušněný. Asi si to jednou necham vytesat na náhrobek :D už tuto větu opakuju několik let, a nic se na tom nemění. 

Přišel do vzpírárny, na fyzio vyšetření a trénink. Domluvili jsme si toho tolik, až jsem myslela, že to vše stejně nemůžem stihnout. Byli jsme tam spolu sami dva skoro 6 hodin. Ke konci už mi byla i trochu zima a měla jsem hlad. Což asi už samo o sobě vypovídá, že to nebyl "průběh snů".

Fyzio vyšetření bylo ještě fajn, i když se furt musím přepínat, tudíž jsem si jen chvílema užívala to, že před sebou mam hezkýho kluka jen ve spodním prádle, a chvílema fakt sledovala jen okem fyzioterapeutky a hledala nerovnosti. Občas jsem měla takový ty záblesky, co ale mam i s jinýma "pacientama" co ke mě kdy přišli, i když mě třeba vubec nepřitahovali. To je prostě ta moje úchylnost asi a smysl pro detaily aniž by byl důležitej celek. Chuť otřít se mu rtama o kůži zad, nebo ho kousnout do krku... 

Dívalo se na něj dobře. Má hezký nohy. Většinou mi u kluků připadaj malý, ale on je má rozhodně slušný. Na zádech mě trošku rušilo tetování, i když neni vyloženě špatný, ale jak ho má jen uprostřed, vypadá malý a trochu ty velký záda zmenšuje. Když jsem testovala posunlivost kůže, bylo divný jezdit prstem po postavičce na páteři :D  Nejhezčí místo na těle je ale jeho krk zezadu. Už v sobotu, když jsem si tam ohřívala ruku, mi to bylo moc příjemný. 

Na tom vyšetření, když si to tak zpětně promítnu, bylo hezký i to, že nemluvil :D Je to divný, na začátku jsem byla ráda, že je tak ukecanej a rozkecávací, ale když jsem s nim byla dýl sama, zjistila jsem, že při mluvení se mu musim dívat na pusu (s vousama co moc nemusím) a nemůžu se mu dívat do očí, který mě přitahujou. Občas, když jsem tušila, že bude stačit jen kývat (bez odpovídání), tak jsem toho využila a přestala odezírat a dívala se mu jen do očí.

Když jsem mu ukázala pár kompenzačních cviků co by měl doma dělat, byly 2 hodiny pryč. Ptala jsem se ho tedy, co ještě stihneme. Nevěděla jsem, kolik má času. Mě už se ani moc nechtělo vzpírat, i když jsem to měla v plánu, ale něco málo "bez převlíkání" bych si odcvičila. Dohodli jsme se tedy, že mě zkusí učit Muscle up. Už ho trénuju dýl, zatím mi to jde jen s gumou. Těšila jsem se na to, že bude učit něco on mě a ne já jeho. Ale... přišlo první zklamání. Možná už jsem rozmazlená Ibrisem, kterej je v tomhle super - přísnej trenér, kterej prostě řekne udělej tohle a tohle, a když už nemůžu, tak mi klidně přidá 3 opakování navíc :) sice pomůže, ale nutí mě něco dělat. Křivej (asi ho spíš přejmenuju na ukecanýho, to je víc než křivej) bohužel víc mluvil, než aby mě nutil něco dělat. Kdybych sama nechtěla něco zkoušet, možná by zůstalo jen u teorie. Sice mi vlastně lichotil, že to umím a mam sílu atd... a občas mi i pomohl za zadek, ale nějak v tom pro mě nebylo to erotický. Možná mi to co říkal i pomůže, ale stejně jsem z toho byla trochu zklamaná, a pak už jsem chtěla končit. V té chvíli jsem začala dostávat hlad a jak jsem se přestala hýbat, začínala mi být zima. Prostě, přestala jsem nějak doufat, že k něčemu dojde, ať už reálně nebo jen pocitově k "jiskření". 

Pak ještě on zkoušel vzpírat a zas jsem byla trenérka já. Trochu mě to srovnalo v hlavě. Když učim vzpírání, cítím se být sama sebou a cítím se dobře, i když je to dominantní role. Ale rozhodně u toho nebudu vzrušená. Spíš naopak, získávala jsem na přesvědčení, že já tam jsem ta silnější. 

Když odcházel, řekli jsme si jen ahoj. Večer mi ale napsal ve smyslu, jak mu se mnou ten čas rychle utiká (to je pravda, i já se divila jak to utiká) a že v dobré společnosti to tak bývá. Tak mě zas znejistil. Nevěděla jsem, co chce. Doteď nevím, co chce. Píše mi, jako by chtěl víc, ale stejně nic nezkusí. Čím později něco zkusí, tím to bude mít těžší, protože já si začínám stavět obrannou zeď. 

Když jsem popisovala nej kamarádce, jak to s ním cítím, napsala jsem že jako "po 10 letech manželství, kdy už máme splněno". Prostě cítím jako by to byl fakt blízkej člověk co se mi líbí, ale "už" (spíš v realitě "ještě") tam neni sexuální touha. Je to divný. Co mi píše, zní dobře. Co z něj cítím, s tím ale moc nerezonuje zatím.

Je noc na úterý, a ve mě se to furt pere. Jednou si říkám, že to je omyl, a prostě to vyšumí. Po chvíli si zase říkám, že bych ho chtěla co nejdřív vidět, abych si ten omyl potvrdila nebo vyvrátila. Přemýšlím, kdyby jsme se zkusili poprat na tatami, jestli by to pomohlo. Jestli tam by mě mohl třeba něco vážně naučit, jestli s větším fyzickým kontaktem bych konečně něco cítila. 

V sobotu se uvidím s Bývalým. Toho se taky trochu bojím. On neví, že teď nad někým přemýšlím, a bude se asi snažit ke mě zase nějak blíž dostat. Snad poveze na závody další lidi a nebude u mě chtít spát.