Deníček jedné slušné úchylačky

Od soboty uběhlo pár dní, ale s vědomím toho, že se tento týden vůbec neuvidíme, mi to přijde jako věčnost. Učím se být trpělivá, přesto to ve mě už párkrát bouchlo. Strašně bych ho chtěla vidět. I kdybych měla jet za ním jen na pár minut, jela bych kdykoliv. Ale potřebuju, aby to chtěl i on.  Bude to těžší, protože v tomhle mi asi je podobný a nebude mě chtít "využívat." Moc rozumnej a ekonomickej nápad to není, ale srdce je silnější. Přesto jsem se rozhodla vydržet, a nechat ho pomalu naplnit svý představy o ideálním průběhu vztahu. Moji první krizi zažehnal tím, že mě oficiálně na FB označil jako svoji přítelkyni. Druhou tím, že o mě mluvil se svojí mámou, a ta nebyla proti nám. V pátek si plánuje promluvit s tátou, víkend bude muset pracovat, ale další týden už se uvidíme. Díky tomu, že o mě rodiče budou vědět, měl by být "svobodnější." A asi se i bude cítit líp. Mít mladýho kluka má svý + i - :) a musim to přijmout tak, jak to je. Bude pro mě těžkou školou..

Tak jsme si prošli prvním komunikačním šumem. Prvním trápením, nejistotou, ale i radostí, že to vše bylo vlastně zbytečný. V sobotu jsem za Mojim přijela na akci, kde byl jako jeden z organizátorů, tudíž s kamarádama (jednoho novýho mi představil, ty další už jsem znala z oslavy) měli přístup do těch zajímavějších prostorů kulturního domu. Na jednom takovým balkonku mě učil kroky na tři základní druhy tance, ale bylo tam tak málo místa a času, že si to budu muset ještě určitě zopakovat, abych mu na plese v březnu neudělala ostudu :) Je trochu škoda, že jsem tam byla autem a musela na noc zase odjet, takže jsem nemohla s něma pít. Když jsem přijela, už byl trochu v náladě, přesto mi šel naproti, postaral se abych měla co pít, a vždy, když odcházel na cigáro (bohužel trochu kouří) tak mě někomu dal na starost. Bral si čepici, rukavici, aby mu nesmrděla ruka :D což me dost pobavilo, a než se ke mě vrátil, tak se napil kofoly, aby to z něj nebylo tak cítit. Přišlo mi, že stejně chodí je

Hodina je opravdu strašně krátká. V pondělí jsem proklínala svůj odhad na vzdálenosti. Když jsem přemýšlela, kam bych toho svýho mohla v mým rodným městě vzít, kde mam oblíbený místa, napadly mě tři zdi. Je to divný, ale fakt mam slabost pro zdi, a do té doby jsem to nevěděla. Přijel s kytkou růžových tulipánů :) těšila jsem se na něj tak, že jsem ho málem umačkala, když mě objal. Řekla jsem mu, že ho teda vezmu ke zdi. Jenže díky mýmu špatnýmu odhadu jsme to nestihli skoro ani k té první. Měla jsem jet autem blíž, a pak to teprve dojít. Z dětství si pamatuju, že vše bylo kousek. Ale tehdy jsem čas neřešila, a pak už jsem všude jezdila autem. Tak jsme z hodiny času 20 minut šli do parku, na zeď jsme se jen podívali, v altánku se pár minut líbali "do mokra", než jsme museli jít zpět na autobus. Opět jsme toho moc nenamluvili. Nebyl čas. Tím víc jsem se pak těšila na čtvrtek, kdy jsme spolu mohli být dýl. Ze srandy jsme naplánovali, že mu udělám fyzioterapeutické vyšetření,

Pár dní po první schůzce jsem byla nervózní. Sice jsme si psali, vraceli se k tomu co bylo, plánovali co budeme dělat někdy... ale furt jsem čekala, až zmíní nějakej blízkej termín, kdy se znovu uvidíme. Nechtěla jsem ho navrhovat já, ale nakonec jsem stejně začala. Potřebovala jsem si potvrdit, že se mi to jen nezdálo, že jsem nebyla jen nějak oblblá okolní atmosférou třeba. Chtěla jsem ho vidět před pátkem večer, kdy jsem se měla vidět s bývalým, kterýmu jsem to plánovala říct. (a řekla) Byl po té oslavě nemocnej, takže nešel do školy. Domluvili jsme se na pátek dopoledne. Jela jsem za ním domů.  Přišel si pro mě na parkoviště i mě tam pak vyprovodil. Druhý rande trvalo 4 hodiny, moc jsme toho nenamluvili :) nešlo to. Jak jsme se začali líbat, nedalo se přestat. Zažívám teď ty nejlepší chvíle vztahu, kdy je ještě moc brzo na to, aby došlo k sexu, ale je tam nesnesitelná touha po blízkosti, stupňování toho všeho. Chci si udržet nějakou hranici, a on se snaží ji posunout. Svádí mě, d

Sice proběhlo jen jedno rande, ale už můžu říct, že mám kluka. Kupodivu ze seznamky :D ale těch náhod bylo tolik, že to tak prostě zřejmě mělo být. Vše, co se stalo, mělo nějaký důvod. Všichni, do kterých jsem byla (byť jednostranně) zamilovaná, mi ukázali možnosti, se kterýma jsem se musela vyrovnávat sama v sobě. Přijímala jsem to, co mi na nich až tak nesedělo, a přestala to vnímat jako překážku. Když jsem se vyrovnala s tolika věcma (že je kluk docela malej, mladej, chlupatej :D, kouří, pije pivo...), potkala jsem někoho úžasnýho, a už jsem to nepovažovala za tak podstatný. Důležitý pro mě bylo, je a vždy bude, to, jak je dotyčnej silnou osobností. Musí být upřímnej, otevřenej, měla bych mít důvod k němu vzhlížet, musí mě chtít a umět mě sbalit. A on to dokázal. Dokonce přes internet... i když jistota, že to je opravdu ono, samozřejmě přišla až při osobním setkání. Je skoro stejně vysokej a těžkej jako já. Má uplně stejně velkou dlaň jako já, včetně délek prstů, což je dost divn