Submisivní provokatérka

Musíš

Netajím se tím, že jsem úchylná. Přesněji BDSM pozitivní. Ještě přesněji, jsem submisivní provokatérka. Nevím, kde jsem to vzala. Myslím, že dětství jsem měla šťastné, přesto se moje sklony začaly projevovat už v mateřské školce. Slovo „Musíš“ je alfou i omegou. Vymýšlela jsem hry, kdy chycený něco musí. Chtěla jsem být chycená a muset, ale zároveň jsem se tomu vzpouzela. Vymýšlela jsem hry, jejichž jsem chtěla být tou slabou součástí. Ostatní to nechápali. Nebrali to jako já. Možná proto mi všichni přišli tak slabí, a neuspokojovalo mě to. K mé smůle jsem vyhrávala, a tím vlastně prohrávala. 

Když jsem se dostala do puberty a začala objevovat svoje tělo, slovo „Musíš“ mi pomáhalo dosáhnout orgasmu. Představovala jsem si, že masturbace je něco špatného, ale že to po mě někdo chce. Že musím. Že to dělám pro někoho (velkýho neznámýho chlapa, únosce, boha, kluka co se mi líbí). Něco zvráceného, tajného, třeba i bolestivého… Vlastně jsem pokračovala ve hrách, jako tehdy ve školce, jen jsem do nich nezahrnovala reálné lidi. Byli jen v mé hlavě. A přidala se k tomu sexualita, která to vše umocnila. 

Pak jsem začala chodit na Judo a moje touha po přemožení začala dostávat přesnější podobu. Nebylo to jen o fyzickém položení na lopatky. To samo o sobě vzrušující být nemusí. Ale když se pak podívám druhému do očí, vidím, co u toho cítí, jestli se mu líbí ten pocit moci, jestli to vnímá i na jiné úrovni, než je ta sportovní, to je to zajímavý. Do jednoho judisty jsem se zakoukala poté, co nademnou klečel, ruce mi držel nad hlavou za zápěstí (to by podle pravidel neměl) a v očích měl divokou hravost, radost z toho, že jsem úplně bezmocná. Měl takové záškuby, jako by uvažoval, že té bezmoci využije. Užíval si každý můj pokus se z jeho sevření dostat. Bylo to sexuální. Probudil moji fantazii. Někdo si udrží chladný pohled, ze kterýho jde strach, jiný je víc čitelný. Judo je sport, kterej dokáže ukázat, co v člověku je. Taky je to sport, kde jsem se setkala s disciplínou. Musela jsem – být na místě včas, dělat co se řeklo, prát se s kým mi bylo určeno pokud jsem zbyla, pít a odpočívat až v určené pauze… chtěla jsem být lepší, silnější, odolnější. 

Na gymplu jsem se poprvé víc setkala s internetem a dokázala si najít něco víc o tom, čím jsem procházela. Poprvé jsem to uměla nazvat. Začala jsem chodit na BDSM srazy (jen kecací, nebo slušně tematické) a zjišťovat, co vše je možné. Lákaly mě i provázky. Svazovala jsem kluky jako provokaci a doufala, že mi to pak budou chtít vrátit. Málokdy se někomu povedlo svázat mě na oplátku a nikdy toho nikdo nevyužil. Opět jako bych si hrála jen já a oni nechápali pravidla. Musela jsem si vystačit s fantaziemi. 

Kdykoliv jsem měla problém s disciplínou, představila jsem si kluka, kterej mě zrovna přitahoval, jak říká „Musíš“.  A udělala jsem to pro něj.  Kdykoliv se mi do něčeho hodně nechtělo, ale věděla jsem, že je to potřeba, pomohla mi tato pro mě erotická pomůcka. Slovo „Musíš“. Zamilování mi pomáhlo k sebezdokonalování. Posílilo mě. Co dokázal ten kluk, to jsem chtěla umět taky, vyrovnat se mu. Nebýt pro něj snadná kořist. Snažila jsem se být neporazitelná, a zároveň jsem doufala, že jím budu poražena. 

Moji kluci byli vždy vanilkoví. Tedy normální. Až na toho prvního se mi ale u všech nakonec povedlo trošku té dominance probudit. Než se to povedlo, a celou dobu mojeho prvního vztahu, mi v sexu pomáhala myšlenka tichého „musíš“. Klečela jsem přes svým klukem a dělala mu to pusou. Vzrušoval mě pocit, že musím. Nemusela jsem. Chtěla jsem muset. První sex mě hodně bolel. Každej další ještě asi dva měsíce mě bolel. Přesto jsem to furt chtěla, doufala, že bolest přejde. Nebýt toho kouzleného slůvka, asi bych se k tomu nedonutila. Orgasmus jsem si dělala sama. Naštěstí později už byl sex příjemnou záležitostí. 

Když v běžném životě někdo použije toto slovo, působí to na mě. Nic nemusím. Vím to. Jsem silná osobnost a dělám si co chci. Většinou si i prosadím co chci. Mam v sobě vzdor. Když pak někdo přijde s něčím jiným a řekne „Musíš!“, odporuju. Ale cítím naději, že budu poražena. Že by někdo mohl být silnější, prosadit si svoje. Pokud se tak stane, tak čím víc bojuji, tím dýl si tuto situaci budu pamatovat. Tím spíš z ní vzniknou erotické fantazie. Někdy jde jen o škádlení, prkotinu, ale vzbudí to ve mně provokatérku. 

No, a ON napsal „Musíš,“ a na vzdorovité „Proč? :)“ tu nejvíc erotickoku odpověď: „Protože to říkám“  :)